Totální fiasko! Češi vypadli po třech bídných výkonech, příčiny jsou ale hlubší

České představení na MS ve fotbale 2026 nejde označit jinými slovy než absolutní fiasko. Fanoušci se po 20 letech těšili na šampionát, ale místo toho viděli tři utrápené výkony výběru Miroslava Koubka, které skončily jediným bodem na jeho kontě. A co hůř, to vše se stalo v jedné z nejslabších skupin šampionátu. My si probereme příčiny tohoto selhání.

Foto: ČTK / imago sportfotodienst / Heuler Andrey/DiaEsportivo

Selhání, které ale nemohlo překvapit

Když český tým na konci března porazil v barážovém utkání Dánsko, zalila naši 11milionovou zemi vlna obrovské fotbalové euforie. Už v tu chvíli se ale ozývaly hlasy „Co tam budeme dělat?“. Vždyť v kláních s Irskem a především s Dánskem byli naši hráči jasně horší na hřišti a postoupili jen díky bravurně zvládnutým standardním situacím.

Los turnaje však vypadal přijatelně. Ano, domácí Mexiko je na šampionátech tradičně silné, ale proti nám postavilo sestavu s řadou náhradníků. Jižní Korea na své nejlepší roky už jen vzpomíná a ani Jihoafrická republika rozhodně neměla být nepřemožitelným mančaftem. Jak se ovšem ukázalo, tohle všechno na český tým pořád s přehledem stačí.

Vsaď si u Tipsportu a sleduj MS živě

Koubek nás dotáhl na MS, ale musí skončit

Řada lidí vidí hlavního viníka v trenéru Miroslavu Koubkovi. Víceméně s nimi souhlasím, ale bylo by hodně laciné si myslet, že s novým koučem by měla přijít náhlá změna. To nic nemění na tom, že zkušený stratég šampionát absolutně nezvládl. Českým fotbalistům naordinoval přísně defenzivní taktiku a jejich hra musela nudit i zaryté příznivce defenzivního fotbalu.

Vždyť co se povedlo? Vlastně nic a neustálému šibování se sestavou chybělo snad už jen nasazení Lukáše Horníčka na hrot útoku.

Jedinou strategií bylo porazit soupeře díky standardním situacím, což se málem povedlo proti Jižní Koreji, jenže to by nesměla česká obrana připomínat ementál. Ještě horší to bylo s útokem, jenž si ze hry dokázal vypracovat minimum šancí. Chyběla zde souhra a hlavně odvaha. Když už se dobře jevil Denis Višinský proti Mexiku, Koubek jej nepochopitelně stáhl.

Čtyřiasedmdesátiletý kouč po utkání tvrdil, že plzeňského křídelníka sundal kvůli tomu, že už nemohl. Jenže Višinský pak přišel k rozhovoru a řekl, že měl sil dostatek. To je jen jeden z příkladů špatné Koubkovy komunikace směrem k veřejnosti. Ještě před šampionátem byl přitom tento bard chválen právě za upřímnost k médiím. Mistrovství v tomto ohledu nezvládl.

Zkušený lodivod má sice smlouvu ještě na další kvalifikační cyklus, ale já si neumím představit, že by u týmu pokračoval. Český fotbal v tomto směru potřebuje svěží vítr a je jedno, jestli svaz sáhne do zahraničí nebo zkusí některého z nadějných českých koučů. Ano, ti existují, stačí se podívat do Mladé Boleslavi či Pardubic.

Přesto je třeba Koubkovi poděkovat. Tým převzal ve zlých dobách a ve chvíli, kdy měl na přípravu minimum času, dokázal dostat český fotbal na šampionát. Nyní je však potřeba jít dál.

Obrana špatná, útok ještě horší

Český tým, jenž v baráži spoléhal na skálopevnou obranu, se najednou v defenzivě úplně sesypal. O místo po Koreji přišel Štěpán Chaloupek, jehož nahradil Tomáš Holeš, ale trenérův oblíbenec Robin Hranáč nastoupil na klíčové pozici středního stopera ve všech třech duelech, kde podal opakovaně podprůměrné výkony.

Nejlepším ze zadáků byl Ladislav Krejčí, ale i od něj čekali fanoušci mnohem víc. Před mistrovstvím se hodně hovořilo o jeho vůdcovských schopnostech, ale na mundialu z nich neukázal téměř nic. Otázkou je, kolik toho vůbec bylo v jeho silách.

Všechny zmíněné ale proti Mexiku dokázal negativně zastínit David Douděra. Ne snad, že by se nesnažil, ale zápas absolutně nezvládl v hlavě, což dokumentoval jeho nesmyslný střelecký pokus téměř z poloviny hřiště.

Bez viny pak nebyl ani zmatkující brankář Matěj Kovář. Předvedl sice několik solidních zákroků, ale jeho nejistota mohla a měla vést trenérský štáb ke změně. Lukáš Horníček po špičkové sezoně v Braze zůstal třikrát jen na lavici. Místo toho byl tři zápasy zůstal gólman, jemuž vypadávaly míče a špatně rozehrával.

Slaboučké představení předvedl rovněž útok. Hráči, kteří přijeli na ofenzivní pozice, byli na turnaji úplně bez formy. Slabí byli Pavel Šulc i Lukáš Provod a ještě hůře se prezentoval Patrik Schick. Paradoxně nejlépe se tak po dlouhodobém zranění jevil Adam Hložek.

Nedokázal tým využít Schicka? Nebo nepomohl Schick týmu?

Ještě bych se však na chvíli zastavil u Schicka. Útočník Leverkusenu dává v Bundeslize branky jak na běžícím pásu, ale v reprezentaci to opakovaně drhne. Spokojený s ním nebyl Jaroslav Šilhavý, problémy měl za Ivana Haška a na střídačku jej nakonec poslal i Miroslav Koubek.

Na veřejnosti se často dost nahlas ozývá, že tuto hvězdu neumíme využít. Ale jak to udělat? Kvalitu na to, abychom na mistrovství hráli nátlakový fotbal, prostě nemáme. A nic naplat, v jakémkoliv jiném stylu hry je třicetiletý útočník poloviční či spíše desetinový. Prohrává souboje, dostatečně nepresuje a na trávníku působí apatickým dojmem, což se může přenášet i na spoluhráče.

Na mistrovství navíc šance na skórování měl, ale proti Jihoafrické republice s nebezpečnými centrovanými míči naložil prachmizerně. Jeho konec v národním týmu tak bude asi nakonec lepší pro obě strany. Je to škoda, protože českému nároďáku extrémně chybí tahoun, ale Schick jím bohužel od svého galapředstavení na Euru před pěti lety nebyl.

Kam dál, český fotbale?

Zhodnotit si, že bylo na šampionátu téměř všechno špatně, to je to nejmenší. Nyní je však potřeba také přijít s kroky, které povedou k budoucímu zlepšení. Jednoduché to nebude, ale světlo na konci tunelu přece jen existuje. Češi (ve spojení se Slováky) mají na kontě dvě finálové účasti na MS a dokonce titul na ME. Není možné, abychom nejpopulárnější hru na planetě úplně zapomněli hrát.

Hlavně je třeba nezačít zmatkovat. Řada lidí by národní tým úplně rozprášila, ale tudy cesta nevede. Vždyť pořád v něm hraje to nejkvalitnější, co má český fotbal momentálně k dispozici. Extrémně naivní je třeba představa, že odepíšeme jednoho z nejlepších bundesligových pravých beků Vladimíra Coufala a najednou to bude s Petrem Hodoušem nebo Matějem Hadešem lepší.

Jasně, na turnaji nebyli Václav Černý nebo Adam Karabec. Nicméně první jmenovaný vymyslí jednu geniální věc na pět špatných, přičemž skoro vůbec nebrání. Druhého pak pořádně nechtějí ani ve Spartě. Ne, to fakt nejsou borci, kteří by měli český fotbal spasit.

Mezi mladíky se ukrývá řada hráčů s potenciálem, ale musíme je začít zapracovávat postupně, když jich hodíme do vody osm naráz, taky se může stát, že se všichni do jednoho utopí.

Začleňování mladých hráčů je ovšem rozhodně potřeba. Je třeba fajn, že na šampionát odjel Hugo Sochůrek, ale minuty nedostal. Já nejsem úplný fanda toho, abychom někam tlačili hráče na sílu, ale byly fáze zápasů, kdy to k jeho nasazení přímo vybízelo.

Ano, Sochůrek zatím na nejvyšší level hlavně fyzicky ještě úplně nemá. Ale má jednu věc, která českému fotbalu žalostně schází – kreativitu. Michal Sadílek, Tomáš Souček či Lukáš Červ nejsou špatní hráči. Ale když po nich budeme chtít, aby tvořili hru, zničíme jejich přednosti. Právě vedle těchto bojovníků by přitom měl být prostor pro nadějné kreativní hráče.

Problémem není jen mládež, ale i přechod mezi dospělé

Konkurence ve fotbalovém světě neustále roste. Vychovat kvalitního fotbalistu je čím dál tím náročnější. To, co stačilo před dvaceti lety, je dnes už skoro k ničemu. Špičkový hráč potřebuje dynamiku, individuální techniku a v neposlední řadě také mentální odolnost.

Když se podíváme na velké zápasy, tak jsou čím dál více rozhodovány hráči, kteří umí jeden na jednoho. Ti pak musí dostávat kreativní servis ze středu hřiště. Český systém však takové fotbalisty téměř neumí vychovat. Selháváme nejen ve snaze podobné hráče tvořit, ale také v tom, abychom je v dospělosti dokázali dostat na dostatečnou úroveň.

Podívat se na to můžeme u hráčů ročníku 2003 – Matěje Juráska, Adama Karabce a Denise Alijagiće. Ti by právě momentálně měli vstupovat do nejlepších fotbalových let a být tahouny národního týmu. Všichni tři převyšovali v mládeži borce o několik kategorií výš a vlastně i vcelku slušně zvládli přechod mezi dospělé.

Jenže co tam? Absolutní stagnace. Hlavně první dva jmenovaní mají fotbalově veškeré předpoklady k tomu, aby hráli pravidelně v top pěti ligách. Nyní se kombinací více faktorů momentálně trápí a své silné stránky nejsou schopni dál rozvíjet. Přitom kdybychom se podívali na 18letého Juráska a stejně starého Michaela Oliseho, nemyslím si, že by mezi nimi byl zásadní rozdíl. A kde jsou teď?

My musíme doufat, že péče o Sochůrka bude jiná a dokáže se posunout tam, kam český fotbal potřebuje. V týmu totiž můžeme mít 10 Krejčích, 15 Šulců i 20 Schicků. Nicméně jejich kvality vyniknou vedle výjimečných hráčů, kteří je dostanou o level výš. Oni sami na to, aby byli tahouny konkurenceschopného týmu, nemají.

Na Euru 2004 jsme také patřili k nejlepším díky výjimečným hráčům, jako byli Pavel Nedvěd či Tomáš Rosický. Ti dostali na špici i zbytek mužstva, které se od toho současného zase tak extrémně nelišilo. Podobné persony však u nás momentálně zoufale scházejí a nám nezbývá než doufat, že se je povede v blízké době vychovat.