Historie Mistrovství světa ve fotbale: od Uruguaye po Kanadu

Fotbalové mistrovství světa patří mezi největší sportovní, ale i celospolečenské události v naší společnosti. Podívejte se na podrobnou historii tohoto turnaje od jeho vzniku až po současnost.

Vsaď si na MS ve fotbale u Tipsportu

Foto: ČTK /

Rychlá navigace článkem

• Jak to začalo
• MS 1930
• MS 1934
• MS 1938
• MS 1950
• MS 1954
• MS 1958
• MS 1962
• MS 1966
• MS 1970
• MS 1974
• MS 1978
• MS 1982
• MS 1986
• MS 1990
• MS 1994
• MS 1998
• MS 2002
• MS 2006
• MS 2010
• MS 2014
• MS 2018
• MS 2022
• MS 2026

Jak to všechno začalo

Novodobá podoba fotbalu se začala rozvíjet ve druhé polovině 19. století. Stejně jako u řady jiných sportů bychom také kořeny kopané našli v Anglii, odkud se dynamická hra rychle dostala do celého světa. Britští emigranti ji šířili nejen do Evropy, ale i na ostatní kontinenty. A už v roce 1872 došlo na první oficiální mezinárodní zápas. Skotové se tehdy střetli s Anglií, glasgowský Hampden Park se však branky nedočkal.

Fotbal byl ovšem opomenut v programu prvních novodobých Olympijských her v Aténách v roce 1896. O čtyři roky později už ale fotbalový turnaj na pařížských Hrách nechyběl. Zúčastnily se jej ovšem pouze tři celky – Velká Británie, Francie a Belgie. Odehrála se tedy jen dvě utkání. Britové porazili Francouze 4:0 a ti poté zdolali Belgičany 6:2. Medaile se tehdy neudělovaly, zlato v historických zápisech však náleží Britům.

Na scénu vstupuje FIFA

S rostoucí popularitou fotbalu se začala rozmáhat také mezistátní klání, a proto tato hra potřebovala asociaci, která by se starala právě o mezinárodní utkání. Kontinentální evropské země se ale nemohly dohodnout s Brity. Bez účasti jediné z Home Nations tak v Paříži došlo 21. května roku 1904 ke zrodu Mezinárodní federace fotbalových asociací – FIFA (Fédération Internationale de Football Association).

Tuto instituci posvětilo sedm zakládajících členů – Belgie, Dánsko, Francie, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko. Brzy se připojilo i Německo, britské země nakonec vstoupily do FIFA až o rok později. Ve svých stanovách si FIFA vyhradila právo na pořádání mezistátních zápasů.

Olympijské turnaje nenabízely opravdová mezinárodní měření

Velký mezinárodní turnaj však fotbalu stále scházel. Ani na dalších olympijských hrách v americkém St. Louis nešlo o šampionát v pravém slova smyslu. Olympiáda byla roztažena do několika měsíců a fotbal byl posledním pořádaným sportem; odehrál se až v listopadu 1904.

Znovu se do turnaje zapojily tři týmy, tehdy navíc ještě nešlo o tradiční národní reprezentace. Byly to totiž fotbalové kluby. Kanadský Galt F.C. porazil oba americké soupeře (Christian Brothers College a St. Rose Parish), a díky tomu získal zlatou medaili pro Kanadu. Americké týmy pak mezi sebou dvakrát remizovaly 0:0 a o jejich pořadí rozhodl až třetí vzájemný zápas, v němž Christian Brothers College zvítězili 2:0.

Na následujících Hrách – 1908 v Londýně – už byl fotbalový turnaj uspořádán pod dozorem FIFA. Stále se jej ale zúčastnily týmy zastupující země. Těch bylo osm, včetně dvou francouzských. Vyhráli Britové, kteří ve finále porazili Dány 2:0. Nizozemci stejným výsledkem zdolali Švédy a získali bronz. O čtyři roky později se ve Stockholmu opakovala historie a pořadí na stupních vítězů zůstalo nezměněno.

Na západní frontě klid... a fotbal

Až v roce 1914 uznala FIFA olympijský turnaj jako „mistrovství světa amatérů“. Rozkvět mezinárodního fotbalu ovšem zabrzdila první světová válka, během níž byla pozastavena drtivá většina evropských soutěží. Mnoho hráčů narukovalo na frontu a hřiště byla často zničena či přebudována například na bramborová pole.

I tak se fotbal zapsal do dějin jedné z nejsmutnějších epizod moderní historie. Vyčerpávající zákopová válka na západní frontě nikam nevedla, přesto hrůzné krveprolití pokračovalo. O Vánocích 1914 si ovšem obě strany daly přestávku, když došlo na takzvané „Vánoční příměří“. Němci údajně vyvěsili transparenty s anglickými nápisy „Pokud nebudete střílet, my také ne“. Poté začali vylézat ze zákopů a spojenci je následovali.

V území nikoho si pak vojáci obou znepřátelených stran vyměňovali nejrůznější drobnosti jako tabák a podobně. A také došlo k několika fotbalovým zápasům! Byla to naprosto ojedinělá událost během války. Když se o Christmas Truce dozvěděli vedoucí důstojníci, okamžitě jakékoli budoucí příměří zatrhli pod hrozbou zastřelení.

Čechoslováci došli v Antverpách do finále, medaili ale nedostali

Když se po skončení války v roce 1920 opět konaly olympijské hry, už ve fotbalovém turnaji nechyběli reprezentanti nově vzniklého Československa. A ti v Antverpách sehráli své úplně první mezistátní utkání. Těžko mohli mít lepší premiéru; Jugoslávii vyprášili 7:0 a Čechoslovákům se v turnaji i poté velmi dařilo. V dalším, čtvrtfinálovém, zápase pokořili Nory 4:0 a v semifinále porazili Francii 4:1.

Finálové utkání ale skončilo fiaskem. Českoslovenští hráči v něm prohrávali 0:2 s domácí Belgií a ve 40. minutě po vyloučení levého obránce Karla Steinera opustili hřiště na protest proti předpojatosti anglického rozhodčího Johna Lewise. Olympijský výbor československé mužstvo diskvalifikoval, a proto naši reprezentanti nezískali medaili. Stříbro připadlo Španělům a bronzoví byli už potřetí v řadě Nizozemci.

Uruguay začala psát svou olympijskou historii

Další olympijské hry po dvaceti letech hostila znovu Paříž. Fotbalového turnaje se zúčastnilo 22 týmů a cestu na olympiádu poprvé v historii absolvovala i jihoamerická země – Uruguay. Uruguayci okamžitě získali zlatou medaili, když svých pět zápasů zvládli s impozantním skóre 20:2. Potíže jim činilo pouze semifinále s Nizozemskem, v němž otáčeli z 0:1 na 2:1. Ve finále už ale Uruguay porazila Švýcarsko přesvědčivě 3:0. Třetím místem se nakonec pyšnilo Švédsko.

V roce 1928 se olympijské hry konaly v Amsterdamu. Mezi 17 účastníky si triumf znovu vybojovali Jihoameričané. Ve finále se totiž potkaly Uruguay s Argentinou. Finálový zápas skončil 1:1, a když se skóre ani po prodloužení nezměnilo, musel se o tři dny později odehrát druhý finálový zápas. Uruguay v něm vyhrála 2:1 a obhájila olympijský triumf.

Přesto se pochybovalo o tom, že jsou Uruguayci nejlepšími fotbalisty na světě. Podle pravidel totiž na olympijských hrách mohli startovat pouze amatéři. Přitom v té době už fotbal měl také své profesionální hvězdy. Některé země tak neodehrály olympijské turnaje s nejsilnějším možným národním výběrem.

FIFA konečně zasahuje, Uruguay uspořádá první Mundial!

Olympijská pravidla nadále zůstávala beze změny. Fotbal ale potřeboval své vlastní mistrovství světa; takové, ve kterém by mohli hrát i profesionálové. Do hry tak vstoupila FIFA, která konečně zužitkovala své právo na organizaci mezinárodních profesionálních turnajů.

První šampionát byl pod vedením prezidenta FIFA Julese Rimeta naplánován už na rok 1930 a zúčastnit se ho směla každá z členských zemí FIFA. Těmi ovšem nebyly Anglie, Skotsko, Wales, ani Severní Irsko. Britské země totiž asociaci opustily kvůli sporům o náhrady za účast na olympiádě. První šampionát se tak obešel bez kolébky fotbalu.

Pořadatelstvím historicky prvního MS byla odměněna Uruguay. Bylo to logické, Uruguayci byli úřadujícími olympijskými vítězi, tedy neoficiálními mistry světa. Rok 1930 byl navíc pro Uruguay výjimečný – oslavila v něm sté výročí nezávislosti na Brazílii.

Přesto bylo mnoho zemí, kterým se volba pořadatele nezamlouvala. O tom se ale více dozvíte v příštím díle tohoto seriálu...

MS 1930 v Uruguayi: šampionát plný zmatků

Po olympijských hrách v roce 1928 konečně Mezinárodní federace fotbalových asociací uplatnila své právo na pořádání mezistátních turnajů. Zrodil se FIFA World Cup, kterého se mohli na rozdíl od olympiády zúčastnit i profesionální fotbalisté. Pořadatelství prvního světového šampionátu bylo svěřeno Uruguayi a úvodní Mundial byl naplánován už na rok 1930. Dějiny fotbalového mistrovství světa se začaly psát v Jižní Americe.

Uruguay zvolena hostitelem prvního MS ve fotbale

V úvodním prequelu k historii mistrovství světa jsme probírali události, které vedly ke zrodu jedné z nejmasovějších sportovních akcí na světě. Prakticky jediným mezistátním fotbalovým měřítkem byl olympijský turnaj, jenže do něj podle pravidel mohli zasáhnout pouze amatérští fotbalisté.

Bylo zřejmé, že dříve či později vznikne turnaj, v němž budou soupeřit nejsilnější možné reprezentace. Když se po Hrách v Amsterdamu FIFA konečně odhodlala k vyhlášení mistrovství světa, zdálo se to jako vysvobození.

Přesto se počátky světového šampionátu neobešly bez kontroverze a rozbrojů. První MS se mělo odehrát už za dva roky a největší rozepři vyvolaly debaty o tom, kdo by se měl zhostit pořadatelství. Výrazný zájem projevovaly čtyři evropské země – Itálie, Nizozemsko, Španělsko a Švédsko.

Místo nich však FIFA přidělila organizaci Uruguayi. Její hráči vyhráli poslední dva olympijské tituly, přičemž FIFA tento turnaj uznávala jako „amatérské mistrovství světa“. V roce 1930, kdy se měl uskutečnit první FIFA World Cup, Uruguay navíc slavila sté výročí nezávislosti na Brazílii. Výběr jihoamerické země byl tedy spravedlivou volbou.

Uražení Evropané první šampionát bojkotovali

Do Uruguaye mohli na první Mundial přicestovat všichni členové FIFA. Jenže evropská ješitnost způsobila, že do prvního MS ve fotbale zasáhlo jen 13 zemí. Neúspěšní evropští kandidáti na pořadatelství se rozhodli turnaj bojkotovat.

Spokojeny nebyly ani mnohé další země – včetně Československa. Jedním z důvodů byl i fakt, že tehdy se do Jižní Ameriky cestovalo lodí, což trvalo dlouhé tři týdny.

Do toho pokračoval také svár mezi britskou FA a FIFA, a tak se šampionát odehrál i bez ostrovních zemí.

Čtyři reprezentační týmy na palubě jediné lodi, s nimi i vítězná trofej

Ještě dva měsíce před startem šampionátu nepotvrdila svou účast žádná evropská země, nakonec však prezident FIFA Rimet přiměl k dálkové výpravě alespoň Belgii, Francii, Rumunsko a Jugoslávii.

Zatímco Jugoslávci se doplavili do Jižní Ameriky po vlastní ose lodí MS Florida, ostatní tři evropské země cestovaly společně, a sice lodí SS Conte Verde. Ta vyplula 21. června z Janova, s rumunskými hráči na palubě. K nim se ve Villefranche-sur-Mer připojili Francouzi, tři evropští rozhodčí – 11 z 15 sudí obstarali Uruguayci – a také Jules Rimet spolu se čtyřkilovou 30centimetrovou trofejí vyobrazující řeckou bohyni vítězství Niké.

Pohár pro vítěze mimochodem společně s Abelem Lafleurem navrhl Belgičan John Langenus, který později rozhodoval první finálové utkání v dějinách MS. SS Conte Verde pak ještě zastavila v Barceloně, kde se nalodili Belgičané, a 22. června už zamířila přes Atlantik.

Po jeho překonání se zastavila v Riu de Janeiru, kde se připojili ještě brazilští reprezentanti. Loď pak měla ještě jednu zastávku, v Santosu, aby si hráči mohli nakoupit banány, pomeranče a ananasy. Do přístavu v Montevideu konečně SS Conte Verde připlula až 4. července.

Výstavbu Estadio Centenario zbrzdil déšť, MS odstartovalo jinde

Estadio Centenario však ještě nebylo kompletně připraveno. Výstavba začala před necelým rokem, a přestože se na ní pracovalo 24 hodin denně pod vedením architekta Juana Antonia Scassa, práce zdržovaly mohutné deště. Až pět dní před turnajem stadion hostil svůj inaugurační zápas, v němž Uruguay porazila Peru 1:0.

Mistrovství světa se původně mělo hrát vyřazovacím způsobem, ale organizátoři museli kvůli nízké účasti improvizovat. Rozdělili tedy týmy do čtyř skupin (jedna byla čtyřčlenná). Vítězové každé skupiny postoupili do semifinále.

První zápasy MS se hrály na dalších stadionech v Montevideu – The Pocitos a Parque Central. Úvodní výkop proběhl současně, a tak dějiny MS pamatují hned dva premiérové zápasy: Francie - Mexiko (4:1) a USA - Belgie (3:0).

Uruguayci se doma stali prvními mistry světa!

Na finále Uruguay – Argentina údajně přišlo v Montevideu 93 000 lidí (některé prameny hovoří o 80 či 70 tisících). Argentina vyhrála los a první poločas se tedy odehrál s jejím míčem. Uruguay šla sice do vedení díky brance Pabla Dorada, ale Carlos Peucelle a Stábile do přestávky otočili skóre.

Ve druhé půli se ovšem hrálo s uruguayským míčem a domácí toho využili. Pedro Cea a Victoriano Santos zvrátili vedení na stranu „Celeste“ a výhru v poslední minutě gólem na 4:2 zpečetil Hector Castro, který mimochodem už v dětství přišel o jednu paži.

Fotbalisti Uruguaye se stali prvními šampiony Mistrovství světa ve fotbale. Uruguayci tak na domácí půdě navázali na svou olympijskou sérii a prokázali, že jsou nejlepší reprezentací planety.

Přesto Jihoameričané neskrývali zklamání z přístupu mnoha evropských zemí, které odmítly přijet. Tyto spory bohužel po prvním šampionátu neskončily, táhly se i v následujících letech.

MS ve fotbale 1930 – souhrn tabulek, výsledky zápasů

Prohlédněte si průběh MS 1930 přehledně na jednom místě:

MS 1934 v Itálii: Čechoslováci 10 minut od zlata

Po triumfu domácí Uruguaye na úvodním FIFA World Cup bylo zřejmé, že dějištěm dalšího šampionátu bude Evropa. A fotbaloví příznivci už se opravdu těšili na pořádný mezinárodní turnaj. V roce 1932 totiž fotbal vypadl z programu olympijských her, které se konaly v Los Angeles. Kopaná v USA nepatřila mezi nejpopulárnější sporty a pořadatelé se obávali nízkého zájmu. Čekalo se tedy na rok 1934, na historicky druhé mistrovství světa. Rolí hostitele byla pověřena Itálie.

Itálie po dlouhém procesu získala pořadatelství MS

Výkonný výbor FIFA absolvoval celkem osm schůzek, než se jeho představitelé definitivně rozhodli, komu přidělí právo uspořádat Mistrovství světa ve fotbale 1934. Fotbalový šampionát chtěly hostit Itálie a Švédsko.

Rozhodnutí nakonec padlo 9. října 1932 ve Stockholmu, kde se činovníci FIFA přiklonili ve prospěch Itálie. Tamní vláda vyhradila pro organizaci šampionátu rozpočet tři a půl milionu liber.

Závěrečný turnaj byl naplánován na období od 27. května do 10. června. Na rozdíl od prvního Mistrovství světa ovšem nestačilo, aby se členské země FIFA přihlásily a přijely. Poprvé byla zavedena kvalifikace.

Zajímavé je, že té se muselo zúčastnit i mužstvo pořádající země. Mohlo se tedy stát, že na MS v Itálii diváci nebudou sledovat domácí hráče. Šlo o ojedinělý případ, od té doby má hostitelská země automaticky garantovanou účast v hlavním turnaji.

Obhájci titulu z Uruguaye odmítli účast, opláceli Evropanům bojkot

Mistrovství světa 1934 zažilo ještě jedno poprvé–naposledy. Byl to jediný šampionát, kterého se nezúčastnili obhájci titulu. Uruguay stále nemohla evropským zemím zapomenout bojkot MS 1930, a tak na oplátku zase Jihoameričané odmítli přicestovat do Evropy.

To neplatilo jen pro Uruguayce. Na mistrovství světa nechtěli do Itálie přijet ani Bolívie, Paraguay, Chile a Peru. A tak Argentina s Brazílií postoupily na šampionát, aniž by musely hrát kvalifikaci – nebylo totiž s kým.

Stále také pokračovaly neshody britských zemí s FIFA, ani na druhém MS se tedy nepředstavila čtveřice reprezentačních týmů ze Spojeného království.

Československý tým dotáhl do finále kanonýr Oldřich Nejedlý

Československo v prvním kole otočilo nepříznivý vývoj zápasu s Rumunskem a po vítězství 2:1 postoupilo dál. Soupeře dostal v 11. minutě do vedení Dobay, ale Antonín Puč v úvodu druhé půle vyrovnal a rozhodující branku zařídil Oldřich Nejedlý v 67. minutě.

Čtvrtfinále proti Švýcarsku bylo bohaté na branky. Čechoslováci znovu inkasovali první gól, tentokrát v 18. minutě zásluhou Kielholze. O šest minut později však vyrovnal František Svoboda a ve 49. minutě poslal naši reprezentaci do vedení Jiří Sobota. Soupeř sice v 78. minutě srovnal díky brance Jäggiho, poslední slovo měl však o čtyři minuty později československý kanonýr Nejedlý, který byl s pěti zásahy nejlepším střelcem turnaje.

Mimořádně se mu vydařilo zejména semifinále proti Německu, ve kterém svým hat-trickem zajistil výhru 3:1 a posunul Československo do finále. Nejedlý skóroval v 19., 71. a 80. minutě, za Němce ve dvaašedesáté minutě vyrovnával Noack. Na další československé zásahy už ale soupeř odpověď neměl.

Zatímco na prvním MS v Uruguayi nebylo naplánováno utkání o třetí místo, v Itálii už byl zápas o bronz zařazen do programu. Německo v něm zvítězilo 3:2 nad Rakouskem.

Čechoslováci sahali po titulu, nakonec se radovala domácí Itálie

Dějištěm finále byl římský Stadion Národní fašistické strany, do jehož ochozů se 10. června přišlo na rozhodující zápas podívat okolo 55 tisíc diváků. Hrálo se za mimořádného vedra, rtuť teploměru stoupala ke čtyřiceti stupňům ve stínu.

Čechoslováci byli blízko titulu mistrů světa, když v 71. minutě otevřel skóre Antonín Puč. Ten byl přitom jen pár sekund před svou trefou ošetřován po kopanci do hlavy. Čpavek ovšem Puče probudil tak, že ihned po návratu na hřiště po přihrávce Štefana Čambala skóroval.

Československo pak bylo dokonce blízko zvýšení na 2:0, ale několik slibných šancí bohužel zůstalo neproměněných. Místo rozhodnutí tak přišel gól na druhé straně – v 81. minutě vyrovnal Raimundo Orsi.

Zbytek základní hrací doby o vítězi nerozhodl, ale zápas se stejně příliš neprotáhl. Prodloužení trvalo pouze pět minut, poté Angelo Schiavio vsítil zlatou branku a zajistil triumf domácí Itálii. I druhé MS tak skončilo vítězstvím pořadatelské země.

Skvělý debut na MS zůstává nejlepším československým výsledkem

Čechoslováci při své premiéře na mistrovství světa okamžitě dosáhli skvělého úspěchu. Nechybělo mnoho, a dokonce mohli domů přivézt vítěznou trofej. I přes porážku ve finále je však po návratu domů nadšeně vítali fanoušci.

Posledním pamětníkem úžasného tažení byl legendární československý brankář František Plánička, který zemřel 20. července 1996.

Naši reprezentanti stříbrný výsledek z Mistrovství světa ve fotbale 1934 nikdy nepřekonali.

MS ve fotbale 1934 – souhrn tabulek, výsledky zápasů

Podívejte se na přehledný souhrn průběhu MS ve fotbale 1934:

MS 1938 ve Francii: šampionát v předvečer války

Ve 30. letech 20. století už byl fotbal skutečným fenoménem a zároveň rostla i popularita mistrovství světa. FIFA World Cup se stal světově očekávanou událostí, která měla každé čtyři roky zdobit fotbalovou historii. V roce 1938 se uskutečnil v pořadí třetí šampionát, který mezi 4. a 19. červnem uspořádala Francie. Tehdy asi ještě nikdo netušil, že půjde o poslední MS před dvanáctiletou přestávkou způsobenou katastrofickým vývojem dějin.

Dějištěm Francie, spory mezi Jihoameričany a Evropany pokračovaly

Bohužel ani třetí Mistrovství světa ve fotbale se neobešlo bez diplomatických rozporů. Vypadalo to, že pověstné „oko za oko“ z prvních dvou turnajů uklidní atmosféru mezi oběma kontinenty. Evropané bojkotovali Uruguay 1930 a Jihoameričané jim to o čtyři roky později oplatili vynecháním italského mistrovství.

FIFA ovšem 13. srpna 1936 v Berlíně rozhodla, že MS 1938 uspořádá Francie.

Uruguay s Argentinou byly konsternovány. Jihoamerické země totiž věřily, že dějiště šampionátu se bude mezi oběma kontinenty střídat. A protože poslední Mundial hostila Itálie, měla být na řadě zase Jižní Amerika. Jenže FIFA se tohoto nepsaného pravidla nedržela. Následky tak byly stejné jako v předchozích letech. Uruguay s Argentinou trucovaly a MS 1938 bojkotovaly.

Španělsku zamezila účast občanská válka, Rakousku zase Anschluss

Mnohem větší problém mělo Španělsko; to se šampionátu zúčastnit nemohlo, ani kdyby chtělo. Zemi totiž od roku 1936 sužovala „la Guerra“, neboli občanská válka.

Dějinné souvislosti zapříčinily také neúčast Rakouska, a to navzdory tomu, že se Rakušané kvalifikovali na šampionát díky vítězství nad Lotyšskem.

Jenže po skončení kvalifikace byla země v březnu 1938 anektována Německem. Kvůli Anschlussu se tedy Rakousko muselo odhlásit, jeho reprezentační tým zanikl a někteří rakouští hráči byli přidáni do německého kádru. Mezi ně však nepatřil hvězdný Matthias Sindelar, který odmítl reprezentovat spojený tým.

Volné místo po Rakousku mohla obsadit Anglie, ta ovšem tuto nabídku odmítla. Závěrečný turnaj tak odehrálo pouze 15 týmů. Švédsko, které by čelilo Rakousku v prvním kole, rovnou postoupilo bez boje. Je to jediný případ v dějinách mistrovství světa, kdy některý tým postoupil do čtvrtfinále, aniž by musel odehrát utkání.

Československo se kvalifikovalo, tenze eskalovala až po MS

Českoslovenští hráči mohli, na rozdíl od těch rakouských, na MS odcestovat a reprezentovat svou zem. A to i přesto, že už od roku 1937 byla v příhraničních oblastech velmi napjatá situace, kterou vyhrocovala Hitlerova rostoucí moc.

Tenze mezi Čechy a sudetskými Němci neustále rostla, a navíc už půl roku před MS měli Němci promyšlený „Fall Grün“, tedy vojenské napadení Československa, které plánovali na podzim. Naštěstí však zůstalo jen u plánu, který nebyl zrealizován.

V červnu 1938 tak ještě nic nebránilo našim fotbalistům, aby se po úspěšné kvalifikaci proti Bulharsku – 1:1 venku a 6:0 doma – vypravili do Francie. Až o tři měsíce později měla Mnichovská dohoda odstartovat otřesné události československých dějin, které chystalo nacistické Německo.

Italové prošli až po prodloužení, nastavení potřebovali i Čechoslováci

Zatímco domácí Francie vyprovodila Belgii po výsledku 3:1, úřadující držitelé titulu Italové na úvod zdolali Nory až 2:1 v prodloužení. Také souboj Československa s Nizozemskem dospěl do prodloužení. Přestože v základní hrací době diváci v Le Havre branku neviděli, Čechoslováci se během nastavených třiceti minut prosadili dokonce třikrát a po gólech Košťálka (93.), Nejedlého (111.) a Zemana (118.) postoupili do čtvrtfinále.

Československo remizovalo s Brazílií

Nejdelší souboj svedli v Bordeaux Čechoslováci s Brazílií. Soupeře poslal ve 30. minutě do vedení hvězdný Leônidas, ale v pětašedesáté minutě z penalty srovnal pro změnu náš kanonýr Oldřich Nejedlý. Ve velmi vyhroceném zápase byly uděleny tři červené karty. Další branka však nepadla ani v prodloužení a o dva dny později byl zápas opakován. Bylo to vůbec poslední opakované utkání v dějinách MS.

Bicanovi nestihli před MS 1938 vyřídit československé občanství

Druhá světová válka bohužel značně ovlivnila i reprezentační kariéru Josefa „Pepi“ Bicana, jednoho z nejlepších fotbalových útočníků historie. Bican si na MS 1934 zahrál ještě v dresu Rakouska, a dokonce vstřelil gól v utkání proti Francii.

Od roku 1937 však působil ve Slavii Praha a hlásil se k českému původu. Bican chtěl reprezentovat Československo už na MS 1938, ale bohužel mu nestihli včas vyřídit občanství, a tak do Francie s československým týmem neodjel.

MS ve fotbale byla zábava, na níž zpustošená Evropa neměla peníze

Světové šampionáty pro roky 1942 a 1946 byly zrušeny. FIFA ale chtěla po válce co nejdříve znovu oživit slavný turnaj a začala spřádat plány pro zorganizování dalšího mistrovství světa. Většina Evropy byla ovšem zdecimována válkou, kontinent byl materiálně i finančně zruinován.

Mezinárodní asociace fotbalových federací tak měla značné potíže s tím, aby našla zájemce o pořadatelství fotbalového šampionátu. Takovou investici si evropské země nemohly dovolit, protože kvůli válce potřebovaly své zdroje využívat k urgentním nápravám v důležitějších oblastech. Nepřipadalo v úvahu plýtvat prostředky na sportovní zábavu.

Brazílie vysvobodila FIFA, Mundial přeci jen bude

Když už to vypadalo, že je budoucnost FIFA World Cup v ohrožení, vysvobodila jej Brazílie, která se na kongresu v roce 1946 nabídla pro roli hostitele. Jedinou podmínkou Brazílie bylo posunutí šampionátu o rok. Původně se totiž plánovalo, že se MS uskuteční už v roce 1949.

Brazílie už byla – spolu s Německem – jedním z hlavních kandidátů pro pořádání šampionátu v roce 1942, a pokud by turnaj nebyl zrušen, s největší pravděpodobností by získala pořadatelství. Po dvou turnajích v Evropě se nabízelo, že dá FIFA přednost jihoamerické zemi.

Brazilská nabídka pro rok 1950 byla podobná té původní a FIFA na ni rychle kývla: Mistrovství světa ve fotbale bylo zachráněno. Brazilský Mundial se navíc poprvé mohl týkat i britských zemí, které v roce 1946 konečně znovu obnovily své členství ve FIFA.

Desátého května 1947 se odehrál „Zápas století“ mezi Velkou Británií a Výběrem zbytku Evropy, kterému v glasgowském Hampden Parku přihlíželo 135 000 diváků. Britové zvítězili drtivě 6:1. Výdělek ze zápasu, který činil £35,000, byl věnován FIFA na podporu obnovy jejího chodu po druhé světové válce.

Zda se návrat Home Nations do reprezentačních soutěží okamžitě projevil na výsledcích mistrovství světa, to se dozvíme v příštím díle...

MS 1950 v Brazílii: národní tragédie pro domácí

Celá planeta se vzpamatovávala z hrůz způsobených druhou světovou válkou. Budoucnost FIFA World Cup byla nejistá, zdecimovaná Evropa si nemohla dovolit vynaložení potřebných investic k zorganizování takové sportovní události. Když se ovšem pro roli hostitele nabídla Brazílie, byl světový šampionát zachráněn. Po dlouhé dvanáctileté přestávce se tedy v roce 1950 uskutečnil další Mundial, teprve druhý na jihoamerické půdě.

Italský fotbal zasáhla letecká tragédie Superga

Od posledního MS sice uplynula nezvykle dlouhá doba, pořád ovšem platilo, že italský tým patřil mezi světovou elitu. Vítězové šampionátů z let 1934 a 1938 měli silnou fotbalovou generaci i ve 40. letech.

Jenže 4. květen 1949 se zapsal do italských sportovních dějin černým písmem. Osudového dne totiž při letecké katastrofě zahynulo 31 členů AC Turín, když se vraceli z přátelského utkání v Lisabonu. Letadlo kvůli špatné viditelnosti narazilo do zdi Baziliky Superga.

Na palubě byla řada italských reprezentantů. AC Turín totiž patřil mezi nejlepší světová mužstva. Přezdívalo se mu „Grande Torino“ – Býci ve 40. letech vyhráli pět domácích titulů. Tragédie „Superga“ naprosto ochromila italský fotbal. Jakožto obhájci vítězství byli Italové přesto pozváni na MS 1950 a nakonec tuto výzvu přijali. Do Brazílie však raději cestovali lodí.

Některé země včetně Československa zamítly svou účast

Dozvuky druhé světové války ovlivňovaly i fotbalový Mundial. Německo s Japonskem se nemohly zúčastnit. Sověty okupované Východní Německo ještě nezaložilo fotbalovou asociaci. Mnoho zemí odmítlo odehrát kvalifikaci, zejména státy za železnou oponou – včetně Sovětského svazu, Maďarska i Československa.

V Jižní Americe zase odstoupily Argentina, Ekvádor a Peru, čímž se automaticky posunuly na šampionát týmy Chile, Bolívie, Paraguaye a také Uruguaye, která se na MS vrátila po 20 letech poté, co předchozí dva turnaje bojkotovala. Bez boje získala místo také Indie; díky neúčasti Barmy, Filipín a Indonésie.

MS vítá kolébku fotbalu. Kvalifikovaní Skotové ale nikam nepojedou!

Poprvé dostaly pozvánku britské země, které se v roce 1946 po sedmnácti letech znovu připojily mezi členy FIFA. O tom, kdo pojede do Brazílie, rozhodl 1949/50 British Home Championship. Tato soutěž byla zároveň i kvalifikační skupinou, která první dva týmy pošle na závěrečný turnaj.

Předseda Skotské fotbalové asociace George Graham však před kvalifikací řekl, že Skoti na MS pojedou jedině jako vítězové Home Championship. Skotský tým ovšem skončil až druhý za Anglií. A přestože si tím zajistil právo startovat v Brazílii, nepomohlo ani mnoho přímluv – i ze strany Anglie. Graham neustoupil a Skotové se tedy ze šampionátu odhlásili.

Překážkou byly nejen chybějící peníze, ale i povinná obuv

Turecko zase svou účast vzdalo z důvodu finančních problémů a nákladů na cestu. FIFA nabídla dvě volná místa Francii, Irsku a Polsku, kteří byli vyřazeni v kvalifikaci. Pozvánku přijala jen Francie, která ale nakonec po losu stejně odstoupila, taktéž kvůli cestovním výdajům.

Nakonec nepřijela ani Indie, údajně rovněž z finančních důvodů. FIFA však přistoupila na to, že Indům pokryje většinu cestovních výdajů. Spekulovalo se tedy o tom, že Indové nechtěli přijet do Brazílie kvůli novému pravidlu, které FIFA zavedla po Olympijských hrách 1948 v Londýně. Tam totiž Indové hráli bosi, ale na mistrovství světa už byla povinná obuv.

Místo vyřazovacích bojů finálová skupina

MS 1950 bylo jediným šampionátem, který neměl finále. Vyřazovací formát byl nahrazen dvěma skupinovými fázemi. Organizátoři rozdělili turnaj do čtyř čtyřčlenných skupin, přičemž vítězové každé z nich měli postoupit do finálové skupiny, v níž by se hrálo formátem každý s každým.

Pořadatelé tuto změnu požadovali především proto, že investovali mnoho prostředků do stadionů a infrastruktury. A zatímco starý play-off formát zahrnoval pouze 16 zápasů, skupinový systém zvýšil počet utkání na 30. Organizátoři tak mohli získat vyšší příjmy z prodaných vstupenek. Nový systém navíc každému účastníkovi turnaje zaručoval alespoň tři zápasy, čímž více povzbuzoval evropské týmy k daleké cestě přes oceán.

FIFA sice tento návrh původně zamítla, ale Brazilci kontrovali hrozbou, že ustoupí od pořadatelství. Nový formát tedy dostal zelenou. Vítězství ve skupině znamenalo zisk dvou bodů, remíza jednoho. V případě shodného počtu bodů mezi nejlepšími týmy mělo o postupujícím rozhodnout play-off.

Strážce trofeje Ottorino Barassi vrátil poklad představitelům FIFA

Po mnoha odstoupeních už ovšem nebylo mnoho času na pozvání dalších náhradníků, a MS 1950 se tak zúčastnilo jen 13 zemí. Základní skupiny zůstaly rozděleny podle původního losu, ve čtvrté skupině tak zůstaly jen Uruguay a Bolívie.

Organizátoři ovšem velmi podcenili logistickou část a některé týmy musely mezi utkáními ve skupinách překonávat dlouhé vzdálenosti. To se netýkalo Brazílie, která sehrála dva zápasy v Rio de Janeiru a jeden v relativně blízkém Sao Paulu.

Ottorino Barassi, jenž během války schovával vítěznou trofej doma v krabici od bot, před šampionátem vrátil pohár do rukou FIFA. Trofej dostala nový název, Jules Rimet Cup, na počest 25letého výročí prezidenta FIFA ve funkci.

Angličané ani Italové se v Brazílii neprosadili

Jedinými debutanty v závěrečném turnaji byli Angličané. Anglii se ale premiéra vůbec nepovedla. Nejprve sice porazila Chile, pak ale prohrála 0:1 se Spojenými státy, což byl obrovský šok. Poté Angličani stejným výsledkem podlehli i Španělsku a svou první účast na MS tak zakončili už po základní skupině.

Ani obhájci titulu nezažili povedený šampionát. Itálie poprvé v historii prohrála zápas na mistrovství světa, když v úvodním utkání skupiny podlehla Švédsku 2:3. Do finálové skupiny se tedy neprobojovala.

Nečekanou zápletku měl poslední zápas Skupiny 1. Švýcaři i Mexičané přijeli na stadion pouze s červenými dresy. Hod mincí sice přisoudil Mexiku právo ponechat si vlastní dresy, Mexičané ale nechali soupeře hrát v červených barvách. Sami přitom oblékli bílomodré pruhované dresy, které jim zapůjčil lokální klub Esporte Clube Cruzeiro. Bylo to poprvé, co některý tým na MS neodehrál zápas s vlastními dresy.

Brazilci neohroženě směřovali za titulem

Do finálové skupiny prošly Brazílie, Španělsko, Švédsko a Uruguay. Vítěz skupiny se měl stát světovým šampionem. Šest zápasů bylo rozděleno mezi Rio de Janeiro a Sao Paulo. Brazílie všechna svá utkání finálové skupiny odehrála na novém, ikonickém Estádio do Maracanã v Riu.

Domácí Kanárci zametli se Švédy (7:1) a poté i se Španěly (6:1). Vše směřovalo k tomu, že potřetí v historii vyhraje FIFA World Cup pořadatelská země. Před závěrečným zápasem byla Brazílie v čele skupiny s jednobodovým náskokem před Uruguayí.

Ve finálové skupině došlo na rozhodující zápas, považovaný za finále

Vzájemný souboj Brazílie a Uruguaye tedy de facto přinesl finále; i FIFA dnes toto utkání označuje jako finálový zápas, přestože oficiálně se žádné finále nehrálo. Důležitost zápasu byla ovšem absolutní a 16. července se na zápas přišlo podívat 200 tisíc diváků – rekordní návštěva v dějinách MS. Brazílii stačila remíza a titul by byl její.

O triumfu Brazílie skoro nikdo nepochyboval. Zatímco domácí předváděli ve finálové skupině úchvatný ofenzivní fotbal, Uruguay v 73. minutě pouze zachránila remízu 2:2 se Španělskem a proti Švédsku vyhrála 3:2 díky závěrečným dvěma trefám Mígueze ze 77. a 85. minuty. Brazilci navíc v předchozím roce jasně ovládli Copa América, když v osmi utkáních nasázeli 46 branek (Uruguay mimochodem vyprovodili výsledkem 5:1).

Maracanazo: šokující obrat Uruguayců, který vstoupil do dějin fotbalu

I samotný průběh zápasu nasvědčoval tomu, že Kanárci skutečně vybojují svůj první titul. Brazílie v první půli svého soupeře zatlačila, a přestože žádnou šanci nezužitkovala, po 78 sekundách druhého poločasu ukončil čekání na první trefu Friaça, který hlavou poslal domácí do vedení.

Uruguay ovšem dokázala v 66. minutě vyrovnat zásluhou Juana Alberta Schiaffina a jedenáct minut před koncem pak otočil skóre Alcides Ghiggia, čímž zařídil jedno z největších překvapení v historii fotbalu.

Uruguay šokovala brazilské hráče i diváky a podruhé vyhrála světový šampionát. Fanoušci na Maracanã oněměli, bouřlivou atmosféru na stadionu vystřídalo naprosté ticho. Utkání vešlo do dějin pod názvem „Maracanazo“.

Brazilské selhání vedlo ke vzniku tradičních žlutých dresů

Brazílie ve finálovém zápase oblékla bílé dresy s modrými límečky a po těžko uvěřitelném fiasku byly tyto dresy kritizovány jako „nevlastenecké“. Vznikl tlak veřejnosti na změnu, vždyť dresy by přeci měly být v souladu s národními barvami. O čtyři roky později tak brazilští fotbalisté poprvé nastoupili v dnes už tradičních žlutozelených dresech s modrými trenýrkami a bílými stulpnami.

Domácí tým po devastující porážce nemohl utěšit ani fakt, že Brazilci ve svém středu měli nejlepšího střelce turnaje Ademira, jenž vstřelil devět branek. Hned čtyři z nich vsítil při demolici Švédska ve finálové skupině.

Uruguayský střelec rozhodujícího gólu Ghiggia byl posledním žijícím finalistou. Zemřel 16. července 2015 – přesně 65 let poté, co poslal Brazílii do kolen.

Píseň Brasil os vencedores nikdy nezazněla. Zklamání bylo nesmírné, ale zlatá éra Brazílie měla teprve přijít...

MS 1954 ve Švýcarsku: finálový zázrak z Bernu

Žádné Mistrovství světa ve fotbale nezapakovalo takovou střeleckou podívanou, jakou přinesl šampionát v roce 1954. Útočné kousky nejlepších reprezentací navíc mohli kromě fanoušků na stadionech poprvé obdivovat televizní diváci. Švýcarský turnaj nabídl mnoho nezapomenutelných momentů.

Sověti se prvního televizí vysílaného MS nezúčastnili, Španěly vyřadil prohraný los

O dějišti mistrovství světa v roce 1954 bylo rozhodnuto nezvykle brzy. Verdikt totiž padl už v červenci 1946 na jednání v Lucemburku; shodně s oznámením o brazilském pořadatelství předchozího šampionátu. Švýcarsko tak mělo osm let na přípravu fotbalového svátku. MS 1954 vešlo do historie jako první světový šampionát odvysílaný v televizi.

Nezasáhli do něj Sověti, především kvůli tristnímu výkonu na olympijských hrách v Helsinkách, kde fotbalisté SSSR vypadli už v prvním kole s Jugoslávií. Do Švýcarska se překvapivě neprobojovaly ani Švédsko se Španělskem, třetí a čtvrtý tým předchozího mistrovství.

Španělé vypadli na úkor Turecka. Pouze tyto dva týmy totiž startovaly v jedné kvalifikační skupině. Španělsko doma vyhrálo 4:1, jenže Turci zase zvítězili 1:0 v Istanbulu. Tehdy ještě neplatilo pravidlo o skóre, a tak obě reprezentace svedly třetí, rozhodující duel.

Ten ale v Římě skončil 2:2 i po prodloužení a o účastníkovi MS rozhodl los, v němž byli šťastnější Turci. Ti se tak poprvé podívali na závěrečný turnaj. Spolu s nimi prožili premiérovou účast také Skoti a Jihokorejci. A poprvé od roku 1934 se na šampionát vrátilo Rakousko.

Čechoslováci a Západní Němci prošli kvalifikací, argentinský bojkot pokračoval

Do Švýcarska se kvalifikovalo i Československo, navíc velmi přesvědčivě, když ve skupině s Bulharskem a Rumunskem zaznamenalo tři výhry. Závěrečná bezgólová remíza s Bulhary už byla bezvýznamná, naši reprezentanti měli dávno zajištěnou účast na mistrovství světa.

Na rozdíl od předchozího MS už mělo povolenou účast i Západní Německo, které rovněž uspělo v kvalifikaci. Zato Východní Německo se ani nezapojilo do kvalifikačního procesu, po povstání v roce 1953 totiž zrušilo všechna mezinárodní fotbalová utkání. Švýcarský turnaj se netýkal ani Argentiny, která bojkotovala třetí Mundial v řadě.

Komplikovaný systém závěrečného turnaje přinesl los i play-off

Mistrovství světa 1954 použilo pro závěrečný turnaj unikátní, značně komplikovaný formát. Týmy byly rozděleny do čtyř skupin po čtyřech účastnících. V každé z nich byla dvě nasazená a dvě nenasazená mužstva. Na rozdíl od systému „každý s každým“ ale všechny týmy sehrály ve skupinách pouze dva zápasy – vždy šlo o měření nenasazeného s nasazeným.

Další zajímavostí bylo, že v případě remízy se i utkání ve skupině prodlužovala. Remízou mohl zápas skončit pouze v případě, že se nerozhodlo ani po dalších 30 minutách. Stejně jako v Brazílii platilo, že vítězství znamená zisk dvou bodů, remíza jednoho.

Dva nejlepší týmy z každé skupiny postoupily do čtvrtfinále. V případě shodného počtu bodů dvou nejlepších týmů měl vítěze skupiny určit los. Pokud ovšem získaly stejně bodů týmy na druhém a třetím místě, následovalo play-off, které určilo postupujícího.

Výsledkem tohoto systému bylo, že ve dvou skupinách musel přijít na řadu los a ve zbylých dvou došlo na play-off zápasy. V obou těchto utkáních zvítězily nenasazené týmy; stejně jako tomu bylo v původních utkáních ve skupině. Švýcaři vyřadili Itálii a Západní Němci poslali domů Turecko.

Našim reprezentantům šampionát nevyšel, nevstřelili jedinou branku

Čechoslovákům se MS 1954 vůbec nepodařilo. Naši reprezentanti bohužel ve Švýcarsku ani jednou nerozvlnili soupeřovu síť. Nejprve prohráli 0:2 s obhájci titulu z Uruguaye – po brankách Mígueze v 72. a Schiaffina v 82. minutě. Ve druhém zápase naši dostali dokonce pověstného „bůra“ od Rakušanů, když Erich Probst už v první půli dovršil hat-trick.

Los mohl v krajním případě rozhodnout i o celkovém šampionovi

Ani pro vyřazovací část neplatil tradiční formát. Místo toho, aby vítězové skupiny hráli ve čtvrtfinále proti druhým mužstvům, byl pavouk rozdělen tak, aby se první týmy střetly mezi sebou a vyprodukovaly jednoho finalistu. Z druhých týmů ve skupinách vzešel po play-off druhý finalista.

Na řadu navíc stále mohl přijít los. Pokud utkání vyřazovacích soubojů zůstalo nerozhodně i po 120. minutě, byl osud o postupujícím svěřen náhodě. Pouze finálový zápas měl výjimku a v případě remízy po 120 minutách by se souboj opakoval. Avšak pokud by ani dalších 120 minut nepřineslo rozuzlení, pak by i světového šampiona určil los!

Maďarská ofenzivní smršť pod taktovkou Ference Puskáse

Turnaj proslavila zejména úžasná maďarská ofenzivní smršť. Maďaři přijeli na šampionát jako vítězové olympijského turnaje v Helsinkách 1952. Ve svém středu měli v té době pravděpodobně nejlepšího fotbalistu planety, „Cválajícího majora“ Ference Puskáse.

V prvním zápase si Maďaři zastříleli proti outsiderům z Jižní Koreje, kterým nasázeli devět gólů. Druhý zápas skupiny Maďarsko sehrálo proti Západním Němcům, jejichž trenér Herberger zariskoval a nasadil náhradníky. Maďaři i díky čtyřem gólům Sándora Kocsise vyhráli 8:3, jenže přišli o Puskáse. Toho zranil německý obránce Liebrich, který maďarskou hvězdu vyřadil z příštích dvou zápasů.

Bitva o Bern: Maďaři se prali s Brazilci

Maďaři ovšem i bez Puskáse ve čtvrtfinále porazili Brazílii 4:2. Byl to jeden z nejtvrdších zápasů fotbalové historie, vysloužil si přízvisko Bitva o Bern. Anglický rozhodčí Arthur Ellis během utkání vyloučil tři hráče – dva Brazilce a jednoho Maďara. Ellis dohromady nařídil celkem 42 přímých kopů a dvě penalty.

Brutální souboj neskončil ani závěrečným hvizdem, šarvátky na hřišti pokračovaly. Na hrací plochu dokonce vniknuli fanoušci a připojili se k pranici. Mezi fotbalisty se bitka neuklidnila ani v zázemí, vřelo to ještě v koridoru mezi oběma šatnami. FIFA přesto neudělila žádný disciplinární trest a nechala obě národní fotbalové asociace, aby se vypořádaly se svými svěřenci po svém.

Uruguay v semifinále skvěle dotáhla, přesto padla v prodloužení

Stejně jako Maďarsko si také Uruguay zajistila místo v semifinále výsledkem 4:2, odnesla to Anglie. Do semifinále tak proti sobě nastoupili Maďaři a držitelé titulu z Uruguaye. Jasným favoritem byl bezpochyby evropský výběr.

Utkání začalo podle očekávání. Maďaři vstoupili do zápasu lépe a vedli 2:0. Uruguayci ale v historii MS už několikrát prokázali, že umí udeřit v závěru. A potvrdili to i v semifinále ve Švýcarsku. Hohberg brankami v 75. a 86. minutě poslal zápas do prodloužení. Přesto to nakonec Uruguayi nestačilo. O maďarském postupu do finále rozhodl dvěma trefami Kocsis.

Rekordních 12 gólů v zápase Švýcarska proti Rakousku

Švýcarský šampionát byl nebývale bohatý na góly – a to nejen zásluhou Maďarů. Ve druhé části pavouka vyřazovacích bojů na sebe ve čtvrtfinále narazili Rakušané se Švýcary. Došlo na největší přestřelku v dějinách mistrovství světa, pětatřicet tisíc diváků v Lausanne vidělo hned 12 branek.

Domácí tým měl skvělý nástup a po sobě jdoucí trefy v 16., 17. a 19. minutě rázem získaly Švýcarům náskok 3:0. Jenže Rakušané svého soupeře o chvíli později napodobili a zásahy v 25., 26. a 27. minutě dotáhli na 3:3. K tomu pak přidali ještě další dva góly ve 32. a 34. minutě.

Poločasový účet ještě uzavřel o pět minut později Švýcar Ballaman a strany se měnily za rakouského vedení 5:4. Ve druhém dějství Rakousko znovu vstřelilo o jeden gól víc než soupeř a po bláznivé kanonádě zvítězilo 7:5.

Já na bráchu, brácha na mě. Walterové táhli Západní Německo

Oproti tomu čtvrtfinálový zápas v Ženevě takové střelecké hody nenabídl. Západní Němci porazili Jugoslávii 2:0. Následující pikantní semifinále Západního Německa proti Rakousku režírovali bratři Walterové z Kaiserslauternu.

Kapitán Fritz proměnil dvě penalty a Ottmar přidal dva góly. Především jejich zásluhou tak Němci svým sousedům uštědřili debakl 6:1 a mohli se těšit na finále, v němž je čekala odveta proti Maďarsku.

Před finále ale ještě samozřejmě přišel na řadu zápas o třetí místo. Rakousko v něm přehrálo Uruguay 3:1 a zakončilo svůj první šampionát po Anschlussu velmi pěkným výsledkem. To hlavní se ale mělo odehrát o den později, konkrétně 4. července 1954...

Maďaři kráčeli za titulem, Němcům se hodilo „počasí Fritze Waltera“

Maďaři vstupovali do finále jako obrovští favoriti, a to nejen proto, že Západní Němce už na turnaji porazili ve skupině (8:3!). Zlatý maďarský tým držel sérii 31 zápasů bez porážky. Očekávalo se, že přes šedesát tisíc diváků v Bernu znovu uvidí ofenzivní koncert olympijských šampionů.

Německému týmu ale hrálo do karet, že ve finálový den pršelo. Fritz Walter byl totiž známý tím, že raději hraje za deště. Utkání za horka jej vyčerpávala kvůli záchvatu malárie, kterým si prošel během válečného období. V Německu je proto deštivé počasí známé jako „Fritz-Walter-Wetter“.

Puskás se po zranění vrátil a ve finále skóroval už po šesti minutách

Maďaři už však mohli ve finále počítat s Puskásem, který se po zranění vrátil do sestavy. A přestože legendární útočník nebyl úplně fit, už po šesti minutách vstřelil úvodní gól zápasu. Zoltán Czibor navíc o dvě minuty později zvýšil na 2:0 a zdálo se, že finálové utkání dopadne podle předpokladů. Jenže Němci se nevzdali, už v 10. minutě snížil Max Morlock a v 19. minutě bylo vyrovnáno, když se prosadil Helmut Rahn.

Úžasný obrat Západních Němců, zrodil se Bernský zázrak

Maďarsko ve druhé půli neproměnilo několik šancí, místo toho ho šest minut před koncem přesnou střelou z dálky šokoval Rahn. Západní Němci dokonali famózní obrat, přesto však ještě nemuselo být rozhodnuto.

Dvě minuty před koncem totiž skóroval Puskás. Zatímco rozhodčí Ling ukázal směrem ke středovému kruhu, pomezní Griffiths signalizoval ofsajd. Po minutové debatě nakonec Ling změnil svůj verdikt a Západní Němci skutečně zařídili jedno z největších překvapení v dějinách mistrovství světa. V Německu je toto finále označováno termínem „Bernský zázrak“.

Maďarům nestačilo ani 27 gólů a nejlepší střelec šampionátu Kocsis

I přes tyto rozpory však Západní Němci bezpochyby předvedli heroický výkon, díky němuž se poprvé zlatým písmem zapsali do dějin Mistrovství světa ve fotbale. Maďarsko naopak nezískalo titul ani přes nevídanou útočnou sílu.

Maďaři na turnaji vstřelili rekordních 27 branek, průměrně dali 5,4 gólu. Sándor Kocsis byl s jedenácti zásahy přesvědčivě nejlepším střelcem turnaje – vsítil o pět gólů víc než další nejlepší kanonýři.

Celkově na MS 1954 padlo 140 branek ve 26 zápasech, šampionát tedy průměrně nabídl více než pět gólů na zápas (5,38). Takové číslo žádné mistrovství světa dosud nepřekonalo.

Už o čtyři roky později ale FIFA World Cup začal psát reprezentační příběh dost možná nejlepšího fotbalisty všech dob...

MS 1958 ve Švédsku: zázračný mladík Pelé dovedl Brazilce k poháru

Brazílie prohospodařila své šance na MS ve fotbale 1938, když v semifinále nechala odpočívat nejlepšího střelce a nakonec prohrála. O dvanáct let později už téměř všichni Brazilci oslavovali domácí šampiony, ale Kanárky dvěma góly šokovala Uruguay. A když Brazílie nedokázala projít přes Maďary o čtyři roky později ve Švýcarsku, zdálo se, že se snad nikdy nedočká vítězství. V roce 1958 ale odjel s brazilskou reprezentací do Švédska i sedmnáctiletý mladík, kterého v Evropě nikdo neznal. Jeho jméno si však celá planeta brzy zapamatovala...

Na švédský šampionát se probojovaly všechny britské země

Švédsko už v minulosti projevilo zájem o pořádání fotbalového mistrovství světa, a když se rozhodovalo o tom, kdo bude hostit šampionát v roce 1958, proběhla z řad zástupců země tří korunek pořádná lobby. Díky ní FIFA skutečně přidělila Švédsku právo hostit MS.

Kvalifikačního turnaje se na rozdíl od předchozího turnusu zúčastnili Sověti, notně povzbuzeni vítězstvím na olympijských hrách 1956 v Melbourne. Sovětský svaz kvalifikaci zvládl a mohl si rezervovat cestu do Skandinávie.

Mimořádně úspěšné byly i britské země. Ty spolu poprvé nezápolily o místa na MS v domácím mistrovství, místo toho se připojily k celoevropské kvalifikaci – tak, jak jsme zvyklí z dnešní doby.

A kvalifikace se povedla náramně. Poprvé (a zatím naposledy) se na šampionát probojovaly všechny britské země - Anglie, Skotsko, Severní Irsko i Wales. Velšané sice skončili ve své kvalifikační skupině druzí za Československem, ale postoupili díky vítěznému play-off proti Izraeli.

FIFA totiž kvůli předchozím zkušenostem zavedla pravidlo, že všichni účastníci kvalifikace musí sehrát alespoň jeden zápas. Izrael však vyhrál svou skupinu automaticky, protože Turecko, Indonésie a Súdán odmítly hrát.

Argentina se vrací, Itálie naopak výjimečně chyběla

MS 1958 zažilo také jeden velký návrat. Argentina se představila na Mundialu poprvé od roku 1934, předchozí tři šampionáty totiž bojkotovala.

Na turnaji naopak chyběla Itálie. Až do roku 2022 šlo o jediný případ v dějinách, kdy italská reprezentace nezvládla kvalifikaci (na první MS v roce 1930 sice Italové nepřicestovali, to však ještě neexistovala kvalifikace).

Stejně jako Itálie se na závěrečný turnaj MS 1958 neprobojovali Španělé, Belgičané či Uruguayci.

Nasazení do skupin podle geografie, Švédové nakupovali televize

Osmého února byl v Solně zveřejněn los základních skupin. Nasazení 16 účastníků nepodléhalo výkonnosti, nýbrž zeměpisné poloze země. Každá skupina tedy obsahovala jeden západoevropský, jeden východoevropský tým, k tomu jednu z britských zemí a také jeden americký výběr.

Na rozdíl od předchozího MS už skupinová fáze probíhala tradičním systémem „každý s každým“.

Ve skupině navíc neexistovala prodloužení. Vítězství mělo stále hodnotu dvou bodů, za remízu si oba týmy rozdělily po bodu. Pokud měly první dva týmy stejný počet bodů, jejich pořadí určil lepší gólový průměr.

V případě shodného bodového počtu celků na druhém a třetím místě však následoval, stejně jako před čtyřmi lety ve Švýcarsku, rozhodující play-off zápas, který rozhodl o postupujícím. Pokud ale skončil remízou, nenásledovalo prodloužení. Místo toho se přihlédlo ke gólovému průměru ze základní skupiny.

Většina zápasů každého kola měla stejný čas výkopu. Švédské zápasy ovšem zpravidla začínaly v jiný čas, aby švédští diváci mohli navštívit zbývající utkání a přitom nezmeškali klání jejich reprezentačního týmu, která vysílala televizní stanice Sveriges Radio. Mnoho Švédů si před tímto šampionátem pořídilo svou první televizi.

Čechoslováci rozstříleli Argentinu, v play-off ale neuspěli

Našim reprezentantům se však mimořádně podařil poslední zápas skupiny, v němž deklasovali Argentinu 6:1. Díky remíze v souběžném utkání se Čechoslováci se třemi body dělili o druhou příčku se Severními Iry, a tak mezi těmito mužstvy došlo k play-off utkání o místo ve čtvrtfinále.

Zdeněk Zikán v něm svým čtvrtým gólem na turnaji přiblížil náš tým postupu, ale na jeho trefu těsně před koncem prvního poločasu odpověděl severoirský střelec McParland. Zápas dospěl do prodloužení, v němž McParland udeřil ještě jednou a poslal Severní Irsko do čtvrtfinále.

Brazílie zlomila prokletí a poprvé získala trofej Julese Rimeta

Kanárci věděli, že tentokrát si vítězství nenechají proklouznout mezi prsty – zklamání jako na minulých turnajích nepřipadalo v úvahu. Simonsson sice v 80. minutě přeci jen upravil na 2:4, zlatou tečku za prvním brazilským titulem ale učinil ten nejpovolanější: Pelé, jenž přesnou hlavičkou ještě jednou rozesmutněl švédské diváky.

Brazílie ovládla utkání přesvědčivě 5:2. Byl to gólově nejhojnější finálový zápas v historii mistrovství světa ve fotbale. Od té doby znal Pelého celý svět. Začínala výtečná kariéra možná vůbec nejslavnějšího fotbalisty historie.

Výjimečný útočník své umění naplno předvedl i na dalším Mundialu, který se výrazným způsobem zapsal do dějin československého fotbalu.

MS 1962 v Chile: zase nám chyběl kousek

Mistrovství světa ve fotbale 1962 se výrazně zapsalo do dějin československého fotbalu. Díky skvělému úspěchu našich reprezentantů si šampionát v Chile budeme vždy rádi připomínat. Hlavními hrdiny chilského MS byli po čtyřech letech znovu Brazilci. Na chilském MS došlo i na konfrontaci úžasného Pelého s československou obranou...

Chile vyfouklo pořadatelství Argentině

Evropa hostila dva předchozí šampionáty. Americké federace tedy vyhlásily, že MS 1962 musí být v Jižní Americe, jinak budou turnaj kompletně bojkotovat. Argentina, která se dříve neúspěšně ucházela o pořadatelství, byla velkým favoritem na roli hostitele. Na kongresu FIFA v Helsinkách v rámci olympijských her 1952 však poprvé vznikla myšlenka o kandidatuře Chile.

Definitivní rozhodnutí padlo o čtyři roky později v Lisabonu. Argentinský zástupce Raul Colombo zakončil svou řeč prohlášením: „Můžeme začít Mistrovství světa zítra. Máme všechno.“

Vedoucí muž Chilské fotbalové federace Carlos Dittborn však kontroval argumenty, proč by se měl Mundial konat v Chile. Zároveň poukázal na Článek 2 ve statutech FIFA, který apeloval na to, aby Mundial podporoval sport v zemích považovaných za nerozvinuté. Chile nakonec vyhrálo hlasování poměrem 32 hlasů ku 11. Třináct členů se zdrželo.

Organizaci zkomplikovalo největší zemětřesení na světě

Premiérově se na MS probojovaly národní týmy Kolumbie a Bulharska. Zato Švédové, kteří na domácím mistrovství světa došli do finále, v následující kvalifikaci propadli. Překvapivě nepostoupila ani Francie, která v roce 1958 skončila třetí.

Chilský Mundial měl původně probíhat na stadionech v osmi různých městech. Jenže 22. května 1960 postihlo Chile obrovské zemětřesení, které dosáhlo 9,5 stupně Richterovy škály. Dodnes jde o nejsilnější naměřené zemětřesení na světě. Nakonec tedy šampionát hostila jen čtyři města: Santiago, Viña del Mar, Rancagua a také Arica, která leží až při severní hranici.

Formát závěrečného turnaje byl podobný tomu v roce 1958, ale přeci jen s jedním rozdílem. Poprvé byly zrušeny jakékoli zápasy navíc ve skupině. Při stejném počtu bodů rozhodoval gólový průměr. Jinak byl klíč k úspěchu stejný; 16 účastníků bylo rozděleno do čtyřčlenných skupin. Z každé postoupily první dva celky, od čtvrtfinále následovalo play-off.

Čechoslováci na poslední chvíli zachránili svou účast na MS

Zájem o turnaj projevilo téměř 60 zemí ze všech šesti obydlených kontinentů. Popularita světového šampionátu stále vzrůstala a účast na závěrečném turnaji byla čím dál prestižnější. Pochopitelně tak rostla i obtížnost kvalifikace. Československá reprezentace se v boji o postup na MS 1962 střetla se Skoty a Iry.

Irsko prohrálo všechny čtyři zápasy. Naši reprezentanti navíc doma vyprášili Skotsko 4:0, ale v Glasgow prohráli 2:3. O postupujícím tedy musel rozhodnout ještě jeden zápas, odehraný na neutrální půdě v Bruselu.

Čechoslováci v něm dvakrát dotahovali, prodloužení v 84. minutě zachránil Adolf Scherer. Ale v přidané půlhodině se trefili Pospíchal s Kvašňákem a náš tým tak přeci jen na šampionátu v Chile nechyběl. A že se tam vytáhl... ale k tomu se teprve dostaneme.

Postrach útočníků Lev Jašin byl na šampionátu z formy

Na turnaji v Chile se představilo mnoho významných fotbalistů, kteří patří mezi nejslavnější hráče v dějinách. Branku Sovětského svazu střežil Lev Jašin, jemuž se přezdívalo „Černý pavouk“ – pro jeho černý dres. Jašin byl tehdy jednoznačně nejlepším světovým gólmanem, jenže MS 1962 jej zastihlo ve špatné formě.

Sověti přesto svou skupinu vyhráli. V prvním zápase ještě Jašin nepustil gól a Sborná porazila Jugoslávii 2:0. Ve druhém utkání už jej soupeři překonali hned čtyřikrát a byla z toho remíza 4:4 s Kolumbií.

Obdržené góly ale dokázal vynahradit střelec Ivanov, který se podílel i na vítězství 2:1 s Uruguayí. V něm svým čtvrtým zásahem ve skupině pomohl Sovětskému svazu k postupu z prvního místa. Do čtvrtfinále prošla i Jugoslávie.

Neblaze proslulá fotbalová i pěstní Bitva o Santiago

Ve druhé skupině se dařilo Západním Němcům. Ti po úvodní bezbrankové remíze s Itálií porazili Švýcary i Chilany a s pěti body obsadili první pozici. Spolu s nimi postoupila také domácí reprezentace.

Památný byl zejména souboj Chile s Itálií, který vešel do fotbalových dějin pod názvem „Bitva o Santiago“. Chilané sice vyhráli 2:0, ale zápas proslul především mnoha zákeřnými zákroky na obou stranách. Mezi hráči došlo k řadě násilnostem a zraněním. Italský tým dokonce potřeboval policejní ochranu, aby mohl bezpečně opustit hřiště.

Československo se nezaleklo Puskáse ani Pelého

Třetí skupina byla velmi zajímavá, spolu s Čechoslováky do ní totiž patřili i brazilští obhájci titulu. Brazilci vstoupili do turnaje vítězství 2:0 nad Mexikem, které svými góly zařídili střelci z posledního finále Zagallo a Pelé.

Čechoslováci začali rovněž dobře, střetnutí se Španělskem rozhodl jedinou brankou Štibrányi. Španěly přitom reprezentoval fenomenální maďarský kouzelník Ferenc Puskás, který působil v Realu Madrid a po emigraci z Maďarska hájil i barvy španělského národního mužstva.

Ve druhém kole hrálo Československo proti Brazílii a zápas skončil výsledkem 0:0. Přesto i v tomto zápase došlo k jednomu zásadnímu momentu – zranil se totiž Pelé a turnaj pro něj skončil. Brazilci však i bez něj otočili utkání se Španělskem a Čechoslovákům díky tomu nezabránila v postupu ani prohra 1:3 s Mexikem.

Argentina doplatila na nový systém a poroučela se už po skupině

Poslední skupina přinesla zápletku, kterou poprvé musela rozhodnout nová kritéria o určování pořadí. Doplatila na to Argentina, která nasbírala tři body, tedy stejně jako Anglie.

Jenže v základní skupině Argentinci vstřelili pouze dva góly, zatímco Angličané skórovali čtyřikrát. První Maďary tak do čtvrtfinále doprovodila Anglie. Pro Argentinu skončilo MS 1962 podobně nešťastně jako samotná kandidatura na jeho pořadatelství.

Brankářskou hvězdou MS 1962 nebyl Jašin, ale Schrojf

Jak už bylo zmíněno, Lev Jašin byl na MS 1962 z formy. Sověti na to doplatili ve čtvrtfinále, v němž podlehli 1:2 domácímu výběru. Jašin i proto nevyhrál ocenění pro nejlepšího evropského gólmana roku. Tuto poctu si přitom mezi lety 1956 a 1966 vysloužil hned devětkrát.

Šampionátu v Chile však dominoval jiný brankář, a sice Viliam Schrojf ze Slovanu Bratislava. Zejména díky jeho skvělému výkonu byli Čechoslováci úspěšní ve čtvrtfinále proti Maďarsku, které jedinou brankou rozhodl ve 13. minutě Scherer.

Garrincha a Vavá: osvědčená dvojice táhla Brazílii

Brazilcům sice chyběl zraněný Pelé, ale tým úřadujících mistrů světa měl ve svém středu celou řadu vynikajících ofenzivních hráčů. Výhru 3:1 nad Anglií ve čtvrtfinále zařídili Garrincha a Vavá. Garrincha otevíral skóre, Vavá po soupeřově srovnání vrátil Brazílii vedení a Garrincha následně vše pojistil posledním gólem v utkání.

Možná trochu překvapivě se do semifinále neprotlačili Západní Němci, ti totiž nestačili na Jugoslávii. Ve vzájemném zápase dlouho nepadl gól, ale v 85. minutě střetnutí nakonec rozhodl Radaković ve prospěch balkánského týmu.

Schrojf byl skvělý i v semifinále, Československo prošlo do finále

Jugoslávci o dva roky dříve vyhráli zlaté olympijské medaile v Římě a v Chile potvrzovali vzestup jejich fotbalu. V semifinále MS se Jugoslávie utkala s našimi reprezentanty.

Československo poslal do vedení Kadraba gólem ve 48. minutě. Schrojf byl znovu výtečný, ale v 69. minutě jej přeci jen překonal Jerković. Naši se však opět mohli spolehnout na Scherera, jenž v 80. minutě upravil na 2:1 a o čtyři minuty později dalším gólem z penalty stvrdil historicky druhou československou účast ve finále Mistrovství světa ve fotbale.

Brazilci rozesmutněli domácí diváky na vyprodaném Estadio Nacional

Zatímco na semifinále Československa s Jugoslávií přišlo ve Viña del Mar necelých šest tisíc diváků, jihoamerický duel mezi Brazílií a Chile sledovalo v ochozech Estadio Nacional více než 76 tisíc fanoušků.

Ti sice drželi palce především domácímu týmu, ale v brazilském dresu opět zazářili Garrincha a Vavá. Oba se trefili dvakrát a Brazílie po vítězství 4:2 prošla do finále. Chilané si spravili chuť alespoň v souboji o třetí místo, v němž Rojas v poslední minutě dal jediný gól utkání.

Favority ve finále zaskočil úvodní trefou Josef Masopust

Oba finalisté už se potkali v základní skupině, tam se však rozešli smírně bez branek. Brazilci měli skvělý tým, ve kterém nechybělo devět šampionů z předchozího MS. Čechoslováci byli v jasné roli outsidera, který mohl ve finále pouze překvapit.

Jenže naši reprezentanti Brazilcům rozhodně cestu za titulem neusnadnili. Kanárci stejně jako ve Švédsku i v tomto finálovém zápase inkasovali jako první. V patnácté minutě se po přihrávce Scherera trefil Josef Masopust, který později v témže roce získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

Schrojfovi finále nevyšlo, Brazílie obrátila průběh a obhájila titul

Čechoslováci se ovšem z vedení neradovali příliš dlouho. Už o dvě minuty později vyrovnal Amarildo. Bylo to po chybě brankáře Schrojfa, jenž byl v předchozích zápasech turnaje famózní. Finále mu ovšem vůbec nevyšlo. Obrat dokonal v 69. minutě Zito a v 78. minutě bohužel po další Schrojfově hrubce potvrdil brazilské vítězství Vavá.

Brazílie obhájila mistrovský titul, Československo se podruhé v historii muselo smířit s druhou pozicí. Tým Rudolfa Vytlačila přesto zanechal v Chile mimořádnou stopu. Oblíbili si jej místní diváci a domů se naši hráči vraceli jako hrdinové. Československý stříbrný úspěch z MS 1962 se tak právem řadí mezi nejvýznamnější sportovní výsledky naší země.

Defenzivní taktika způsobila prudký pád gólového průměru

Mundial v roce 1962 byl výjimečný zejména tím, že v něm týmy začaly uplatňovat mnohem defenzivnější přístup. Poprvé v dějinách světového šampionátu činil gólový průměr méně než tři branky na zápas (2,78). Od té doby se na žádném závěrečném turnaji nevrátil přes hranici tří gólů.

I proto možná nemělo chilské MS žádného výjimečného střelce, jakým byl Just Fontaine na předchozím mistrovství. V Chile se na čele střelecké tabulky srovnalo hned šest hráčů, kteří si připsali shodně čtyři zásahy: Garrincha, Vavá, Leonel Sánchez, Flórián Albert, Valentin Ivanov a Dražan Jerković.

O osobité střelce ale Mundial nepřišel. Navzdory zlepšeným obranám se už na dalším šampionátu jeden výtečný útočník zaskvěl devíti brankami.

MS 1966 v Anglii: první velký turnaj v kolébce fotbalu

Když po druhé světové válce skončily spory britských fotbalových asociací s FIFA, bylo téměř jisté, že na ostrovech jednou zakotví Mistrovství světa ve fotbale. O dvacet let později se tak skutečně stalo. Anglie v roce 1966 uspořádala nejslavnější fotbalový turnaj. Domácí země na tehdejší šampionát dodnes vzpomíná s nostalgií.

Britské týmy v kvalifikaci propadly, Čechoslováci nezastavili Eusébia

Anglie získala právo organizovat FIFA World Cup díky kongresu v Římě, kde 22. srpna 1960 dostala přednost před nabídkami Západního Německa a Španělska. Šampionát v Anglii se jako první vyznačoval marketingovými aktivitami. Turnaj měl například svého maskota či oficiální logo.

Domácí měli samozřejmě garantovanou účast. Ještě, že tak, britským zemím se totiž v kvalifikaci vůbec nedařilo. Na anglickém šampionátu chyběly reprezentace Skotska, Walesu i Severního Irska.

Závěrečný turnaj si bohužel nezahrálo ani Československo, které nenavázalo na úspěch z Chile. Naši reprezentanti skončili v kvalifikační skupině druzí za Portugalskem, které k premiérové účasti na šampionátu dotáhl zejména vynikající Eusébio, jenž v šesti zápasech nastřílel sedm gólů.

Hromadný bojkot afrických zemí

Kvůli apartheidu byla vyřazena Jihoafrická republika, které FIFA znovu umožnila hrát její soutěže až v roce 1992. Anglický turnaj ovšem neproběhl pouze bez JAR, nezasáhla do něj žádná africká země.

Nikdo totiž nezasáhl ani do kvalifikace. Africké fotbalové asociace se totiž rozhodly hromadně bojkotovat MS. Nelíbilo se jim usnesení FIFA z roku 1964, které nutilo tři nejlepší africké týmy sehrát play-off s vítězem asijské části – o jediné místo na šampionátu.

Africké reprezentace se tedy odmítaly účastnit kvalifikačního procesu, dokud nebude mít černý kontinent jistotu jednoho místa na finálovém turnaji. Bojkot opravdu přiměl FIFA ke změně a od roku 1970 už měla Afrika garantovaného účastníka MS.

Pes Pickles prvním hrdinou šampionátu

Ani přípravy na hlavní turnaj neproběhly zcela v klidu. Před šampionátem totiž byla z vitríny ukradena vítězná trofej. Začalo celonárodní pátrání, které o týden později ukončil pes jménem Pickles.

Pickles v londýnském křoví vyčmuchal pohár, který byl zabalený do novin. Z Picklese se rázem stala celebrita. Objevil se v televizi, a dokonce si zahrál i v několika filmech. Picklesův obojek je dodnes vystaven v Národním fotbalovém muzeu v Manchesteru.

Los základních skupin poprvé přenášela televize

Formát šampionátu zůstal stejný jako na předchozím mistrovství. Šestnáct účastníků bylo rozděleno do čtyř základních skupin. Los poprvé v historii vysílala televize. Týmy Anglie, Brazílie, Itálie a Západního Německa byly nasazené.

Anglie pro MS 1966 využila osmi stadionů. Kromě Wembley Stadium se hrálo v Londýně také na dnes již zbouraném White City Stadium. Mistrovství zavítalo i do Manchesteru, Liverpoolu, Birminghamu, Sheffieldu, Sunderlandu a Middlesbrough.

Už předchozí šampionát ovlivnila změna taktiky, se kterou mužstva nastupovala do zápasů. Stále častěji se myslelo na defenzivu a na MS 1966 tento trend pokračoval.

Angličané ve skupině neobdrželi žádný gól

Anglie svou skupinu vyhrála se skóre 4:0. Své domácí představení zahájila bezgólovou remízou s Uruguayí, následně vyhrála 2:0 s Mexikem i s Francií. Oba góly do francouzské sítě vstřelil Roger Hunt, který jednou skóroval už proti Mexiku.

Všechny zápasy této skupiny se odehrály ve Wembley, pouze s jednou výjimkou. Vítězství Uruguaye proti Francii (2:1) sledovali diváci na londýnském White City Stadium. Uruguayci díky tomu postoupili z druhého místa.

Světovému fotbalu se představil Císař Franz Beckenbauer

Ve druhé skupině se dařilo Západním Němcům a Argentincům, kteří posbírali shodně pět bodů. Německý tým se uvedl výhrou 5:0 nad Švýcarskem, k níž dvěma góly přispěl „Kaiser“ Franz Beckenbauer.

Švýcaři se Španěly na dvě fotbalové velmoci nestačili a MS pro ně skončilo už po třech utkáních. Pro Švýcarsko to byl druhý závěrečný turnaj v řadě, který opouštěli se třemi porážkami.

Šokující vyřazení Brazílie zpečetil Eusébio

Velký šok přinesla Skupina 3, která měla jasného favorita – Brazílie. Vítězové posledních dvou mistrovství světa přijeli do Anglie se skvělým týmem. A ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k překvapení. Brazílie díky brankám Pelého a Garrinchy porazila Bulharsko 2:0.

Jenže ve druhém utkání úřadující šampioni nestačili na Maďarsko, kterému podlehli 1:3. Portugalci poté zdolali Brazílii stejným výsledkem, na čemž se dvěma přesnými zásahy podílel famózní střelec Eusébio.

Kanonýr Benfiky na anglickém šampionátu zastínil Pelého. Portugalsko vyhrálo všechny tři zápasy základní skupiny a do čtvrtfinále ho doprovodilo Maďarsko. Brazilci byli překvapivě vyřazeni už v základní skupině.

Severní Korea zaskočila Itálii

Možná ještě větší překvapení, než jakým bylo vypadnutí Brazilců, přinesla Skupina 4. V závěrečném utkání totiž Severní Korea porazila Itálii 1:0 v Ayresome Parku v Middlesbrough, díky čemuž předskočila Azzurri v celkové tabulce.

Itálie se z šampionátu poroučela už po úvodní skupině a mohla jen závidět hráčům Sovětského svazu, kteří přehráli všechny tři soupeře. Podceňovaní Severokorejci postoupili z druhého místa mezi nejlepších osm týmů turnaje, což se do té doby žádné asijské zemi nepodařilo.

Eusébio odmítl další překvapení, čtyřmi góly obrátil zápas s KLDR

A nemuselo zůstat jen u toho. Úžasné tažení outsidera pokračovalo i ve čtvrtfinále. Severní Korea opařila Portugalce a v prvních 22 minutách jim nastřílela tři góly. Při již zmíněném defenzivním trendu, jakým se světový fotbal ubíral, vypadalo vedení 3:0 více než nadějně.

Portugalský tým měl ale v útoku nejlepšího hráče turnaje: „Černého pantera“ Eusébia. Rodák z Mozambiku sám čtyřmi brankami otočil průběh zápasu a José Augusto pak jen dodal tečku brankovému zápisu. Portugalci vyhráli 5:3 a přeci jen prošli do semifinále.

Západní Německo postoupilo přes oslabenou Uruguay

Velký rozruch způsobil i souboj Západního Německa s Uruguayí. Ten sice dopadl 4:0 ve prospěch Němců, ale zápas provázely četné kontroverze. Anglický rozhodčí Finney odpustil jednomu z německých hráčů ruku na brankové čáře, k tomu vyloučil dva Uruguayce.

Výsledek byl ovšem jednoznačný, už v 11. minutě poslal Němce do vedení Helmut Haller, toho času působící v Boloni. Haller nakonec skóre také uzavíral, mezi jeho dva góly se ještě vklínili hvězdní střelci Beckenbauer a Seeler.

Také Anglie odehrála velmi vypjaté čtvrtfinále

Bez kontroverze se neobešel ani čtvrtfinálový duel Anglie s Argentinou. Devadesát tisíc diváků ve Wembley oslavovalo jedinou branku utkání, o níž se v 78. minutě postaral Geoff Hurst.

Tou dobou už hráli Argentinci oslabeni o vyloučeného Antonia Rattína. Ten proti verdiktu rozhodčího protestoval, a dokonce odmítl opustit hrací plochu. Rattína musela eskortovat policie.

Lev Jašin potvrzoval kvality nejlepšího světového brankáře

Sovětskou branku na MS 1966 hájil stejně jako před čtyřmi lety Lev Jašin, který byl na rozdíl od minulého šampionátu ve své obvyklé – tedy výtečné – formě. Jašin předvedl skvělý výkon i ve čtvrtfinále s Maďarskem.

Překonal jej pouze Ferenc Bene, který ovšem pouze upravil na konečných 1:2. Igor Chislenko a Valeriy Porkuyan svými góly poslali SSSR mezi nejlepší čtyři výběry šampionátu.

Semifinále v režii bratří Charltonů a Franze Beckenbauera

Semifinále Anglie versus Portugalsko měl původně hostit Goodison Park v Liverpoolu, ale zápas byl přeložen do Wembley, které mělo větší kapacitu. Hlavní roli v tomto utkání sehráli bratři Charltonové. Bobby vstřelil oba anglické góly, Jack se zase podepsal na jediné portugalské brance – po jeho ruce totiž Eusébio snižoval z penalty. Anglie vyhrála 2:1 a na domácím mistrovství světa postoupila do finále.

Druhý semifinálový zápas skončil rovněž výsledkem 2:1. Postup do finále si zajistili Západní Němci. Opět se prosadili fotbalisti, kteří už skórovali ve skupině i v čtvrtfinále. První gól vsítil znovu Haller, o vítěznou branku se postaral Beckenbauer. Porkuyan sice v 88. minutě snížil, ale Sovětský svaz už se na vyrovnání nezmohl.

Eusébio zakončil šampionát s devíti vstřelenými brankami

Aby toho nebylo málo, stejné skóre přineslo i utkání o bronz. Nejlepší střelec šampionátu Eusébio upravil svou bilanci na devět gólů, když ve 12. minutě proměnil další penaltu.

Za Sověty před koncem první půle srovnal Malofeyev. Rozhodující branku si až pro 89. minutu schoval José Augusto Torres, který vystřelil Portugalsku třetí místo.

Hektické finále ve Wembley se muselo prodlužovat

Mistrovství světa ve fotbale 1966 nabídlo poslední černobílý přenos finálového utkání světového šampionátu. Přímo ve Wembley navštívilo rozhodující utkání přes 96 tisíc diváků.

Ti se těšili na vítězství domácích fotbalistů, ale místo toho ve 13. minutě otevřel skóre Haller. Už o čtyři minuty později ale Angličané vyrovnali, po centru z přímého kopu se hlavou prosadil Hurst.

Němci mohli znovu odskočit těsně před poločasovou přestávkou, jenže Seelerovu střelu konečky prstů vytáhl Gordon Banks. A když v 78. minutě poslal Martin Peters Anglii do vedení 2:1, vypadalo to, že Three Lions míří za titulem.

Minutu před koncem však Němci dostali výhodu přímého kopu, po jehož rozehrání došlo k několika odrazům ve vápně. Následně míč napálil do branky Wolfgang Weber, a tak poprvé v historii došlo na prodloužení ve finále FIFA World Cup.

Hat-trick místo odkopu na tribunu

Hurstovi patřil finálový večer, především jeho zásluhou Anglie zvítězila 4:2 a stala se třetí reprezentací, která triumfovala na domácím MS. V letech 1930 to dokázala Uruguay a na MS 1934 zase Itálie.

Hurst po zápase přiznal, že svého hat-tricku dosáhl tak trochu omylem. Při posledním úniku totiž pouze zamýšlel nakopnout míč co nejdál na tribunu, aby uběhlo co nejvíce času. Místo toho ale jeho kop skončil v bráně.

Výjimečný výkon na MS 1966 učinil z Hursta jednu z největších legend bohaté anglické fotbalové historie. Sir Geoffrey Hurst je od roku 1979 členem Řádu britského impéria.

Finále ve Wembley ale nepřineslo poslední kontroverzní moment Hursta v souboji se Západním Německem. Na dalším MS byl Hurst aktérem dalšího sporného gólu proti stejnému soupeři.

MS 1970 v Mexiku: Pelé se zapsal do sportovních dějin, Čechoslováci selhali

Mexiko se během dvou let dvakrát stalo centrem světového sportu. Po úspěšné olympiádě v roce 1968 se země Aztéků zhostila i role organizátora Mistrovství světa ve fotbale. Mexický šampionát byl výjimečný nejen rozdíly nadmořských výšek, ale také několika inovacemi. Poprvé se mohlo střídat, rozhodčí poprvé používali žluté a červené karty. Fotbalový míč získal ikonický design. A památné výkony předváděli i samotní hráči, v čele s šampiony...

Místo Argentiny dostalo přednost Mexiko

Argentina už musela být značně frustrována. FIFA jakoby jí nemohla zapomenout léta trucování, během nichž Argentinci bojkotovali světový šampionát v letech 1938 až 1954. Argentina od té doby několikrát neúspěšně kandidovala na pořadatelství Mundialu.

Stejně dopadla i její kampaň za organizaci MS 1970. Na kongresu v Tokiu bylo 8. října 1964 rozhodnuto o tom, že FIFA World Cup uspořádá Mexiko. Mistrovství světa mělo poprvé zavítat mimo Evropu a Jižní Ameriku.

Kvalifikace Salvadoru s Hondurasem rozdmýchala Fotbalovou válku

Mistrovství světa ve fotbale tehdy mělo skutečně historický přesah. Ve střední Americe totiž kvalifikační střetnutí Salvadoru s Hondurasem vygradovalo ve vojenský konflikt, který získal přízvisko „Fotbalová válka“.

Problémy byly samozřejmě hlubšího rázu, než je fotbalová nevraživost. Hondurasu se nelíbilo, že uprchlíci ze Salvadoru zabírají volnou honduraskou půdu. Honduras je totiž pětkrát větší rozlohou, ale v šedesátých letech měl pouze poloviční počet obyvatel než Salvador.

Uprostřed této geopolitické situace spolu obě země sehrály kvalifikační duely o místo na fotbalovém šampionátu. Honduras doma vyhrál 1:0, ale v Salvadoru podlehl 0:3. Po odvetném zápase probíhalo mezi obyvateli obou zemí mnoho násilností a napětí se neustále stupňovalo.

O postupujícím rozhodlo až play-off v Mexico City, které 26. června 1969 skončilo výhrou Salvadoru 3:2 po prodloužení. Stejného dne obvinila salvadorská vláda Honduras z genocidy salvadorských přistěhovalců. O necelé tři týdny později vypukla válka, která skončila po 100 hodinách bojů díky intervenci Organizace amerických států.

Severokorejci odmítli hrát proti Izraeli a byli vyloučeni

Salvadorští fotbalisté se navzdory konfliktu mohli těšit na své první Mistrovství světa ve fotbale. Stejný pocit zažívaly také reprezentace Maroka a Izraele. Ani postup Izraele se ale neobešel bez rozbrojů přesahujících hranice sportu. Kvůli řadě politických sporů byl Izrael přiřazen ke kvalifikační části Asie-Oceánie.

Přesto se ani tím situace nevyřešila ke spokojenosti všech účastníků. Korejská lidově demokratická republika odmítla odehrát zápas proti Izraeli, přestože to znamenalo její automatickou diskvalifikaci. Na překvapivý úspěch z Anglie tak Severokorejci nenavázali.

Čechoslováci v těžké skupině narazili na Anglii i Brazílii

Nejzajímavější byla bezpochyby třetí skupina, v níž se potkali obhájci titulu z Anglie s Brazilci, kteří byli považováni za největší favority turnaje. S těmito těžkými soupeři museli svést souboje Čechoslováci a Rumuni.

Anglický kouč Ramsey se v médiích často vyjadřoval nelichotivě na účet Mexika, a to se projevilo na atmosféře v zápasech jeho týmu. Bouřliví mexičtí fanoušci dávali anglickým hráčům najevo, že si jejich úspěch na MS rozhodně nepřejí. V prvním kole ale Anglie porazila Rumunsko 1:0 díky brance hrdiny předchozího finále Hursta.

Brazilci si zase poradili s Československem. Naší reprezentaci sice v 11. minutě poslal do vedení Ladislav Petráš, jenže pak už se trefovali jen Kanárci. Rivellino vyrovnal a ve druhé půli vstřelil vítězný gól Pelé. Jairzinho pak ještě dalšími dvěma góly upravil na konečných 4:1.

Pelé a Zagallo potřetí vítězní, trofej je od roku 1983 nezvěstná

Pelé se stal prvním a dosud jediným fotbalistou, který vyhrál tři MS ve fotbale. Trenér Mário Zagallo byl zase prvním mužem, kterému se podařilo vyhrát mistrovství světa jako hráči i jako trenérovi. Zagallo patřil do sestavy vítězných týmů z let 1958 a 1962.

Trofej Julese Rimeta ovšem potkal neslavný osud. Pohár byl v roce 1983 odcizen z vitríny v Rio de Janeiru a nikdy nebyl znovu nalezen. S největší pravděpodobností byl roztaven a prodán.

Už na šampionátu 1974 ale byla poprvé ve hře trofej, kterou si spojujeme s Mistrovstvím světa ve fotbale i v současnosti.

MS 1974 v Západním Německu: Evropané uzmuli všechny medaile

Rok 1974 přinesl jubilejní desátý FIFA World Cup. Dějištěm šampionátu se díky úspěšné kandidatuře stalo Západní Německo. Domácí měli vynikající mužstvo, v němž vyčnívali hlavně Franz Beckenbauer s Gerdem Müllerem. Ještě větší síla ovšem vyzařovala z týmu Nizozemska okolo Johana Cruyffa, který se prezentoval pohledným útočným stylem pojmenovaným „totální fotbal“. A tak vznikla slavná mezinárodní fotbalová rivalita...

Jubilejní desátý šampionát poznal novou vítěznou trofej

V létě roku 1966 se v Anglii naráz rozhodlo o pořadatelích Mistrovství světa ve fotbale 1974, 1978 a 1982. Západní Německo se předem dohodlo se Španěly na vzájemné podpoře. Španělé tedy nelezli Němcům do zelí pro ročník 1974 a ti na oplátku neoponovali španělské nabídce pro MS 1982. Společný plán se oběma zemím vyplatil.

Brazílie na posledním mistrovství v Mexiku jako první země potřetí vyhrála FIFA World Cup, díky čemuž natrvalo získala Zlatou Niké, známou též jako Trofej Julese Rimeta. Pro německý Weltmeisterschaft tak museli organizátoři vyrobit novou trofej.

FIFA vypsala na podobu nového poháru soutěž, kterou vyhrál návrh italského sochaře Silvia Gazzanigy. Nejcennější fotbalová trofej představuje dvě osoby zvedající planetu Zemi. Dostala přitom velmi obyčejný název – FIFA World Cup Trophy.

Necelých sedmatřicet centimetrů vysoký a přes šest kilo těžký pohár měl být poprvé zdvižen vítězi MS 1974. Na rozdíl od Zlaté Niké se jej však žádný národní tým nemůže zmocnit navždy – bez ohledu na to, kolik šampionátů vyhraje.

Sověti diskvalifikováni, Čechoslováci nestačili na Skoty

Největší rozruch v kvalifikačním období vzbudilo play-off mezi SSSR a Chile. První utkání v Moskvě skončilo 0:0, ale Sověti odmítli cestovat do Chile kvůli tamnímu politickému převratu. Podle pravidel byli diskvalifikováni a místo na šampionátu tak připadlo Chilanům.

Místo na závěrečném turnaji mistrovství světa 1974 si vybojovaly mimo jiné i reprezentace Východního Německa, Haiti, Austrálie a Zairu, pro které šlo o premiérovou účast v hlavní části MS.

Těmto zemím mohli závidět Čechoslováci, kteří ve své kvalifikační skupině skončili sice před Dánskem, ale až za Skotskem. Naši fotbalisti uhráli dvě výhry, jednu remízu a prohráli jen ve Skotsku. I když tuto porážku oplatili soupeři v závěrečném zápase v Bratislavě, na postup už to výběru ČSSR nestačilo. Skoti vyhráli všechna tři předchozí utkání a měli tedy jisté první místo.

Nový herní systém se dvěma semifinálovými skupinami

Formát hlavního turnaje byl upraven, přestože na mistrovství stále hrálo 16 účastníků. První část zůstala beze změny, ze čtyřčlenných základních skupin postupovaly dál první dva celky.

Jenže namísto čtvrtfinálového pavouka bylo zbývajících osm týmů rozděleno do dvou skupin po čtyřech. V nich se mužstva opět střetla každý s každým. Vítězové posléze postoupili přímo do finále, druhé týmy hrály o třetí místo.

První červená karta v historii Mistrovství světa ve fotbale

Kromě nového formátu se diváci v Berlíně dočkali i premiérového udělení červené karty. K vylučování sice docházelo i na dřívějších šampionátech, jenže karty byly zavedeny až před MS 1970. V Mexiku ovšem proběhl turnaj bez jediného vyloučení.

A tak se až Chilan Carlos Caszely stal prvním hráčem, který v utkání Mistrovství světa ve fotbale uviděl červenou kartu, kterou jej vyloučil turecký rozhodčí Babacan. Bylo to v 67. minutě zápasu proti domácím Západním Němcům.

Nizozemské národní zklamání: „Matka všech porážek“

V Nizozemsku naopak zavládlo národní trauma. Rivalita se Západním Německem znamenala mnohem víc pro oranžovou zemi než pro Němce. O to bolestnější byla finálová porážka, kterou Nizozemci označují za „De moeder aller nederlagen“, neboli „Matku všech porážek“.

Nizozemský tým byl ale vynikající a bezesporu měl před sebou i skvělou budoucnost. Vždyť Cruyffovi a Rensenbrinkovi bylo stále teprve 27 let, Neeskens a Rep byli ještě o čtyři roky mladší.

Ihned bylo jisté, že Nizozemci budou na příštím mistrovství světa znovu patřit k největším favoritům.

MS 1978 v Argentině: domácí tým zlomil prokletí

Argentina byla v historii mistrovství světa mnohokrát zklamaná. Několikrát dokonce bojkotovala šampionát. Ani když trucování skončilo, nezbavili se Argentinci hořké pachuti. Jihoamerické zemi se dlouho nedařilo přemluvit FIFA, aby ji zvolila za pořadatele Mundialu. Zdálo se, že argentinští fotbalisté, funkcionáři i fanoušci jsou neustále frustrováni. To ale provždy změnil rok 1978, který se významným způsobem zapsal do dějin argentinského fotbalu.

Argentina konečně získala právo pořádat Mundial

Argentina se v roce 1978 konečně dočkala. Po mnoha neúspěšných kandidaturách se jí přeci jen povedlo přemluvit představitele FIFA, kteří jí už během šampionátu v Anglii přidělili pořadatelství fotbalového mistrovství světa – s dvanáctiletým předstihem. Argentinský šampionát ovšem provázelo několik kontroverzních událostí.

První nastala už dva roky před závěrečným turnajem. V Argentině došlo k vojenskému převratu a svržení prezidenta Isabela Peróna. Některé reprezentace – včetně Nizozemska – zvažovaly, že se MS kvůli politické situaci nezúčastní. Nakonec ale k žádnému bojkotu nedošlo.

Šampionát znovu bez Anglie a Československa

Do kvalifikačního procesu se poprvé v historii zapojilo více než sto zemí. Na finálový turnaj se podruhé v řadě neprobojovali Angličané a kvalifikačním sítem neprošly ani národní týmy Jugoslávie, Sovětského svazu nebo Uruguaye.

A stejně na tom bohužel byli i Čechoslováci, kterým znovu zamezili cestu na šampionát Skotové. Přitom hned na úvod kvalifikační skupiny, v níž působil i Wales, dokázali naši hráči na Spartě porazit skotský celek 2:0 po brankách Panenky a Petráše.

Jenže na ostrovech neuhráli českoslovenští fotbalisti ani bod, a když Skoti v říjnu 1977 vyhráli ve Walesu, bylo rozhodnuto. Skoti měli tři vítězství a naší reprezentaci už nebyla nic platná ani závěrečná výhra s Velšany.

Herní formát zůstal stejný jako na MS v Západním Německu

Mezi 16 kvalifikovanými týmy byly naopak poprvé v historii Írán a Tunisko. Mnoho šancí na úspěch na závěrečném turnaji ale tyto celky neměly. Herní formát zůstal stejný jako na předchozím MS.

Mužstva byla na úvod rozřazena do dvou čtyřčlenných skupin, z nichž nejlepší dva týmy postupovaly do semifinálových skupin. Jejich vítězové získali právo zahrát si o vytouženou trofej, reprezentace na druhých místech spolu odehrály zápas o třetí místo.

To vše se mělo původně odehrát na osmi stadionech, ale ke stavbě dvou slibovaných arén nedošlo. Nakonec se tedy hrálo na šesti místech. Největšími ochozy se pyšnilo Estadio Monumental v Buenos Aires, jehož kapacita atakovala hranici 75 tisíc diváků.

Nizozemci přijeli bez největší hvězdy

Na největší hvězdu se však těšili fanoušci v Mendoze, kde svá utkání v základní skupině odehrálo Nizozemsko. Oranje ovšem nakonec přicestovali do Argentiny bez Johana Cruyffa.

Proslýchalo se, že trojnásobný vítěz Zlatého míče odmítal hrát na argentinském šampionátu kvůli zmíněnému vojenskému převratu, sám Cruyff však o třicet let později tuto domněnku vyvrátil. Vyšlo najevo, že jen pár měsíců před šampionátem se jeho rodina stala obětí pokusu o únos v Barceloně.

Albiceleste na domácí půdě oslavili svůj první triumf na MS

Nizozemci museli otevřít hru ve snaze vyrovnat, a proto jejich obrana dostávala trhliny. Toho ve 115. minutě využil Daniel Bertoni, který gólem na 3:1 pojistil Argentině premiérové vítězství ve FIFA World Cup.

Střelec vítězného gólu Kempes byl jediným hráčem v kádru Argentiny, který nepůsobil v domácím klubu, nýbrž ve španělské Valencii. Ačkoli se mu nepodařilo ani jednou skórovat v základní skupině, v dalším průběhu turnaje nasázel šest branek. Kempes se stal hrdinou a také nejlepším střelcem šampionátu.

Argentina po desítkách let frustrace, bojkotů a neúspěšných vystoupení na mistrovství světa konečně uspěla. Bylo to zároveň poprvé v historii MS, kdy šampion během turnaje dvakrát nezvítězil. Hostující zemi už ale 25. června 1978 zajímala jen tato slova: Argentina, campeón del mundo!

Stejně jako o čtyři roky dříve kralovala Mundialu domácí země. A stejně jako o čtyři roky dříve se jí museli ve finále poklonit Nizozemci. Ti i tentokrát nesli porážku velmi těžce. Dokonce se odmítli zúčastnit pozápasové ceremonie – údajně kvůli obstrukcím Argentinců, které předcházely finálovému utkání.

Nezbývalo jim však nic jiného, než pokusit se prolomit smůlu zase o čtyři roky později. To už ale měla být na Mistrovství světa ve fotbale početnější konkurence.

MS 1982 ve Španělsku: nejkrásnější mundial?

Mistrovství světa ve fotbale už dávno dosáhlo celosvětové popularity a zájem o účast na šampionátu projevovalo více než sto reprezentací. Proto se FIFA rozhodla rozšířit závěrečný turnaj. V roce 1982 se tak na MS poprvé představilo 24 výběrů, namísto dosavadních šestnácti. Do Španělska se díky tomu vypravily i týmy z několika zemí, které se před tím na mistrovství světa neobjevily.

Vzájemná podpora Španělska a Západního Německa

Španělé získali právo pořádat Mistrovství světa ve fotbale 1982 už s šestnáctiletým předstihem, FIFA o tom rozhodla v Londýně během MS v Anglii. Tam zároveň přidělila pořadatelství šampionátů v letech 1974 a 1978. Španělé podpořili Západní Němce, ti zas na oplátku nepodali proti-kandidaturu pro MS 1982.

Tento záměr se vyplatil oběma zemím. Z předchozích dílů seriálu o mistrovství světa už víme, že Němcům se šampionát v roce 1974 povedl nejlepším možným způsobem.

Konkurence v boji o slavnou trofej se neustále zvyšovala, přestože od roku 1934 působilo na závěrečném turnaji vždy 16 týmu. Po šampionátu v Argentině se FIFA konečně rozhodla reagovat na rostoucí zájem o světový šampionát a zvýšila počet účastníků. Na Mistrovství světa ve fotbale 1982 se poprvé představilo 24 týmů.

Španělsku se v 70. letech nedařilo, mohlo ale jít ve stopách domácích šampionů

Poslední dvě mistrovství světa vyhrály domácí celky. O podobném úspěchu mohli v té době jen snít Španělé, kteří v dosavadní historii nikdy nedosáhli ani na medaili. Nejblíže byli v roce 1950, když v Brazílii obsadili čtvrté místo ve finálové skupině.

Ani v 70. letech španělský fotbal nezářil. Klubové scéně kralovaly nizozemské a německé kluby, ve druhé polovině této dekády začala dominance anglických mužstev.

Podobné to bylo i na reprezentační úrovni – Západní Němci vyhráli dvě z posledních tří mistrovství Evropy, pouze v roce 1976 nestačili ve finále na Čechoslováky. Španělé naopak ani nepostoupili na MS 1970 a 1974. Dostali se pouze do Argentiny, kde ovšem vypadli v základní skupině.

Jako domácí zemi tak Španělům přišlo vhod, že nemuseli před MS 1982 absolvovat kvalifikaci. Ta, jak se opět potvrdilo, může být mnohdy zrádná i pro ty nejlepší týmy.

Návrat Anglie a Československa po 12 letech

Hlavní turnaj se naopak poprvé od roku 1970 týkal reprezentací Anglie a Československa. Stejnou dobu chyběl na mistrovství také Sovětský svaz a dvanáctileté čekání na postup ukončili i hráči Salvadoru.

Čechoslováci prošli na MS ze stejné skupiny jako Sověti, přestože vstup se naší reprezentaci nepovedl. Na prohru 0:1 ve Walesu ale československý tým odpověděl čtyřmi výhrami v řadě.

Jistotu postupu ale neměl výběr ČSSR až do posledního kola, ve kterém na bratislavském Tehelném poli přivítal SSSR. Sověti už si zajistili postup z prvního místa, Čechoslováci naopak potřebovali získat alespoň bod, aby v tabulce předskočili Velšany.

Už ve 14. minutě sice soupeře poslal do vedení skvělý střelec Oleg Blokhin, ale o dvacet minut později vyrovnal Rostislav Vojáček. Zápas skončil 1:1 a českoslovenští fotbalisti se tak probojovali mezi 24 mužstev, která mířila do Španělska.

Skandální koluze Německa s Rakouskem poškodila Alžířany

Druhou skupinu výrazně poznamenalo závěrečné utkání Západních Němců proti Rakušanům. Po předchozím vývoji skupiny totiž bylo jasné, že pokud Němci vyhrají o jeden nebo dva góly, do další fáze projdou obě mužstva.

Západní Němci si totiž situaci zkomplikovali v prvním zápase na turnaji, v němž překvapivě podlehli Alžírsku 1:2. Zato Rakušané zdolali jak Chile, tak Alžířany. Němci taktéž zvládli vyhrát v utkání s Chile.

Klíčovým faktorem, který měl neblahý vliv na rozuzlení ve skupině, byl nesouběžný výkop posledních zápasů ve skupině. Alžířané porazili Chile 3:2 už o den před tím, než se v Gijónu měli střetnout Němci s Rakouskem. A proto bylo předem jasné, který výsledek bude vyhovovat oběma evropským zemím.

Vzájemné utkání v podstatě skončilo v 10. minutě, kdy Západní Německo poslal do vedení Horst Hrubesch. Od té doby se ani jeden z týmů nesnažil útočit a za rozhořčení španělských diváků zápas pomalu dospěl do konce.

Poškození Alžířané sice podali protest FIFA, ta však ponechala výsledek zápasu platným. Spolu s argentinskou výhodou z roku 1978 tento skandál přiměl FIFA ke změně pravidel. Od dalšího MS už měly poslední zápasy ve skupině shodný čas výkopu.

Čechoslováci skórovali jen z pokutových kopů

Čechoslovákům se návrat na mistrovství světa nevyvedl. V úvodním zápase naši hráči pouze remizovali 1:1 s Kuvajtem. Jedinou trefu zařídil Antonín Panenka z pokutového kopu, jenže protivník ve druhém poločasu vyrovnal.

Naši fotbalisti posléze podlehli Anglii 0:2 a výhry se nedočkali ani v závěrečném zápase s Francouzi. V něm sice znovu z penalty skóroval Panenka, to však stačilo pouze ke srovnání na konečných 1:1. Do další fáze mířily Anglie a Francie.

Západní Němci vyhráli premiérový penaltový rozstřel

Zápas však dále pokračoval za stavu 1:1 a v základní hrací době už se skóre nezměnilo. V prodloužení Francouzi po brankách Trésora a Giresseho odskočili na 3:1, jenže Karl-Heinz Rummenige a Klaus Fischer svými trefami poslali zápas do prvního penaltového rozstřelu v historii mistrovství světa.

Z pěti kopů obě mužstva proměnila po čtyřech penaltách a rozhodla tedy náhlá smrt. Schumacher v šesté sérii vyrazil střelu Maxima Bossise, načež Hrubesch rozhodl o postupu západoněmeckého týmu do finále.

Azzurri potřetí v historii vystoupali na fotbalový piedestal

Italové předčili své soupeře, vyhráli 3:1 a potřetí se stali mistry světa. Útočník Paolo Rossi byl se šesti góly nejlepším kanonýrem šampionátu a právem získal také Zlatý míč pro nejlepšího hráče turnaje. Rossi později téhož roku převzal i Ballon d'Or pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

Brankář Dino Zoff, kapitán vítězného týmu, se ve čtyřiceti letech stal nejstarším šampionem v historii FIFA World Cup. Italové vyhráli první dvě ze tří mistrovství, Zlatou Niké jim ale v roce 1970 vyfoukli Brazilci. Ve Španělsku ale Azzurri srovnali s brazilským výběrem krok a jako druhá země v historii vyhráli třetí titul.

Španělský šampionát se však vyznačoval přílišnou tvrdostí na hřišti a slabými výkony rozhodčích, kteří nebyli schopni trestat hrubé fauly. FIFA věděla, že na příštím turnaji musí brutální způsob hry potlačit.

Přesto hned další MS přineslo chybu rozhodčího, která vešla do dějin fotbalu.

MS 1986 v Mexiku: turnaj v rytmu božského Diega

Kvůli ekonomické krizi v Kolumbii se Mistrovství světa ve fotbale poprvé uskutečnilo v zemi, která už měla tu čest jej hostit. Po šestnácti letech se FIFA World Cup vrátil do Mexika. MS 1986 přineslo především dva momenty, které patří mezi nejpamátnější okamžiky v bohaté fotbalové historii. Dělilo je ani ne pět minut a jejich strůjcem byl jediný muž: Diego Armando Maradona.

Kolumbie odstoupila, Mexiko jako první přivítalo dvě MS

Původním pořadatelem Mistrovství světa ve fotbale 1986 měla být Kolumbie, která byla vybrána už dvanáct let před šampionátem. V listopadu 1982 však kolumbijští představitelé přiznali, že kvůli ekonomickým problémům v zemi nemohou Mundial uspořádat v takové kvalitě, jakou požadovala FIFA.

Kolumbie tak od hostitelství odstoupila a FIFA o půl roku později vybrala náhradního organizátora. Díky tomu se Mexiko stalo první zemí, která podruhé hostila MS ve fotbale.

Mexičané měli zázemí připravené od mistrovství 1970, jenže osm měsíců před šampionátem postihlo hlavní město silné zemětřesení. Vyrojily se spekulace o tom, zda Mexiko zvládne uspořádat závěrečný turnaj. Stadiony v Mexico City ovšem přestály přírodní katastrofu bez úhony a přípravy na Mundial mohly pokračovat.

Šampionát opět s novým herním formátem

Organizace spojených národů vyhlásila rok 1986 Mezinárodním rokem míru a loga s tímto posláním byla rozvěšena na všech stadionech. Vzniklo také neoficiální motto „El Mundo Unido por Un Balón“, neboli „Svět sjednocený míčem“. Maskotem turnaje byla paprička jalapeño jménem Pique, samozřejmě obdařená knírem a sombrerem a oblékající barvy mexického fotbalového týmu.

Po rozšíření šampionátu na 24 reprezentací muselo už na MS ve Španělsku dojít ke změně herního systému. O čtyři roky později však nastala další úprava, přestože závěrečný turnaj začal stejným způsobem; čtyřiadvacet účastníků bylo opět rozděleno do skupin po čtyřech týmech.

Ze základních skupin ale tentokrát postupovaly nejen první dva celky, ale spolu s nimi i čtveřice nejlepších mužstev na třetím místě. Ve druhém kole FIFA upustila od skupinové fáze, místo toho rovnou přišel na řadu vyřazovací systém. Zbývajících 16 týmů tak hrálo už od osmifinále play-off.

Mexické MS tentokrát bez Československa

Do kvalifikace se zapojilo 121 týmů. Poprvé se na mistrovství světa probojovaly reprezentace Kanady, Dánska a Iráku. Irák to dokázal navzdory tomu, že všechna svá domácí utkání musel odehrát na neutrální půdě kvůli probíhající Irácko-íránské válce.

Československu se kvalifikace nevydařila, a na rozdíl od MS 1970 se náš tým do Mexika nepodíval. V těžké skupině naši v konečné tabulce předčili jen Maltu, zatímco lepší příčky obsadili fotbalisté Západního Německa, Portugalska a Švédska.

Čechoslováci totiž mimo jiné ztratili bod za bezgólovou remízu na Maltě. Zvítězili jen třikrát, vždy doma. Výhry s Portugalskem (1:0) a Švédskem (2:1) na podzim roku 1985 už ale našemu výběru nestačily. K závěrečnému utkání do Mnichova jela československá výprava bez šance na postup. Ten si zajistili Němci a Portugalci, třetí Švédové stejně jako Čechoslováci zůstali doma.

Kvalitní výběry Argentiny, Francie a SSSR potvrdily očekávání

Základní skupinu A vyhrála Argentina, která porazila Jižní Koreu i Bulharsko a k tomu remizovala 1:1 s Itálií, proti níž vyrovnával Diego Maradona. Italové a Bulhaři rovněž postoupili, s šampionátem se naopak rozloučili Jihokorejci.

Také ve Skupině B obsadila jedinou nepostupovou příčku asijská země, a sice debutanti z Iráku. Iráčané prohráli všechny tři zápasy o gól a pustili do dalších bojů domácí Mexiko spolu s Paraguayí a Belgií. Mexičani tak na obou domácích šampionátech postoupili ze základní části.

Skupině C vládly dva velmi silné výběry; úřadující mistři Evropy z Francie a SSSR. Jejich vzájemný souboj skončil remízou 1:1, a protože oba favorité podle předpokladu porazili Kanadu a Maďarsko, o jejich pořadí rozhodl gólový rozdíl. Sověti díky výhře 6:0 nad Maďarskem obsadili první příčku. Tento debakl byl pro Maďary zásadní. Se dvěma body nakonec v tabulce třetích týmů skončili pod čárou postupu, právě kvůli špatnému skóre.

Brazílie prošla základní skupinou bez obdrženého gólu

Skupina D byla jasnou záležitostí Brazílie, která porazila všechny soupeře a přesvědčivě ji vyhrála, aniž by obdržela gól – tedy alespoň podle oficiálních záznamů.

Hned v úvodním klání proti Španělsku ale pomohl Brazilcům rozhodčí, který neuznal Míchelovu regulérní branku. Díky trefě Sócratese Kanárci vyhráli utkání 1:0. Stejným výsledkem pak porazili Alžírsko a spanilou jízdu skupinou završili třemi góly do sítě Severního Irska.

Španělé po úvodní hořké prohře zvládli porazit oba zbývající protivníky a bezpečně si pojistili druhé místo. Severní Irové sehráli s Alžířany remízový zápas a příliš nezáleželo na tom, že s jedním bodem obsadili třetí příčku (díky skóre 2:6 oproti soupeřovu 1:5). Na místo v osmifinále jim to stejně nestačilo.

Skupině smrti vévodili debutanti z Dánska s Laudrupem v základu

Dánové byli při své premiéře vylosováni do Skupiny E, která byla považována za „skupinu smrti“. Patřily do ní i týmy Západního Německa, Uruguaye a Skotska. Dánským hráčům se ale na jejich prvním šampionátu rozhodně nerozklepala kolena, ba naopak.

Dánsko prošlo těžkou skupinou naprosto perfektně; neztratilo ani bod, navíc při skvělém skóre 9:1. Sebevědomí získalo už v prvním zápase, v němž zdolalo Skoty 1:0. Poté Dánové smetli Uruguay 6:1, především díky hat-tricku Prebena Elkjæra Larsena.

Z tohoto utkání si ale fotbalové záznamy pamatují především úchvatný gól Michaela Laudrupa. Vycházející hvězda světového formátu už hrála v reprezentaci od Eura 1984, v den zápasu proti Uruguayi ale Laudrupovi stále chyběl přesně týden do oslav 22. narozenin. Už v té době ale působil v Juventusu a o jeho výjimečném talentu nebylo nejmenších pochyb.

Laudrup své umění naplno předvedl v 52. minutě, když zhruba 30 metrů od branky převzal míč. Namířil si to přímo do vápna, obešel několik soupeřů včetně brankáře a uklidil míč do brány. Zvýšil na 3:1 a dodal tím Dánsku potřebný klid do zbytku zápasu.

Na závěr si Dánové poradili i s jedním z největších favoritů turnaje, Západními Němci. Vítězství 2:0 určily góly Olsena z penalty a Johna Eriksena. Postup Dánska byl možná jen mírným překvapením, ale tak suverénní vystoupení od nich zřejmě nečekal vůbec nikdo.

Naopak Skoti ani tentokrát neprošli přes základní skupinu. Po úvodní porážce sice vedli nad Němci po brance Gordona Strachana, ale soupeř otočil skóre na konečných 2:1. A výsledkovou mizérii Skotsko o mnoho nevylepšilo ani na třetí pokus...

Závěrečné utkání proti Uruguayi přitom bylo hodně divoké. José Batista v první minutě fauloval Strachana a už po 56 sekundách musel opustit hřiště. Dodnes je nejrychleji vyloučeným hráčem v historii MS. Ani početní výhoda však skotskému týmu nepomohla ke vstřelení gólu a po bezbrankové remíze zakončili Skupinu E na posledním místě. Jako jediní se tak nepodívali do osmifinále.

Maroko překvapivě předčilo tři evropské reprezentace

Překvapivého vítěze měla i Skupina F, v níž se na první pozici vyšvihli Maročané. Ti totiž sehráli dva bezgólové zápasy s Polskem a Anglií, načež porazili Portugalsko 3:1. Maroko tak bylo první africkou zemí, která na mistrovství světa prošla do druhého kola.

Anglie v druhém utkání podlehla 0:1 Portugalsku, a navíc do konce turnaje kvůli zranění ztratila kapitána Bryana Robsona. Do posledního utkání nezasáhl ani jeho zástupce Ray Wilkins, který byl proti Portugalsku vyloučen a podle pravidel musel jeden zápas vynechat.

Angličané měli namále, potupu odvracel skvělý Lineker

Anglie přitom na závěr odvracela hrozbu vypadnutí ve skupině. Kapitánskou pásku převzal brankář Peter Shilton, ale hrdinou duelu proti Polsku byl především Gary Lineker, který už v první půli nasázel tři góly a zajistil Anglii výhru 3:0.

Ani v tomto zápase se ale Angličané neobešli bez ztráty. Terry Fenwick byl podruhé na turnaji napomínán žlutou kartou a bylo tedy jasné, že v osmifinále si kvůli trestu nezahraje.

Poláci i přes výprask od Anglie prošli dál. Jediná nepostupová příčka nakonec zbyla na Portugalsko, které v předchozím zápase podlehlo právě Polsku. Portugalci poté dostali již zmíněný finální direkt od Maročanů. Výsledek Portugalska na šampionátu byl odrazem neshod v týmu. Někteří hráči během MS dokonce stávkovali a odmítli trénovat před zápasy s Polskem a Anglií.

Belanovův hat-trick Sovětům nestačil

Mexičané odehráli všechny zápasy základní skupiny na proslulém Estadio Azteca a na stejném hřišti se představili i v osmifinále proti Bulharsku, které před více než 114 tisíci diváky zvládli vyhrát 2:0. Postupem mezi nejlepších osm týmů tak vyrovnali maximum, kterého dosáhli před 16 lety rovněž na vlastní půdě.

Parádní podívaná byla k vidění zejména v Leónu, kde Sovětský svaz čelil Belgii. Po devadesáti minutách byl souboj nerozhodný 2:2, ale Belgičané v prodloužení utekli na rozdíl dvou tref. Igor Belanov ve 111. minutě ještě přiblížil Sověty na dostřel, když svým třetím gólem v zápase snížil z penalty na 3:4. Čtvrtý zásah už ale nepřidal a reprezentanti SSSR si tak ve čtvrtfinále nezahráli.

Brazilci si pohráli s Poláky, Argentina přetlačila Uruguay

Brazílie po bezchybném vystoupení ve skupině pokračovala ve své krasojízdě, ani v osmifinále neobdržela gól. Kanárci naopak čtyřikrát pokořili soupeřova brankáře a pohodlně proklouzli mezi nejlepších osm týmů turnaje.

To jejich odvěcí rivalové Argentinci měli cestu dál o poznání složitější. Kapitán Maradona dělal vše pro to, aby svou zemi posunul dál. Nejprve nacentroval do gólovky Valdanovi, který ale hlavou minul bránu. Sám Maradona poté z přímého kopu nastřelil břevno. Argentina se tak prosadila až ve 42. minutě, kdy si odražený míč ve vápně našel nehlídaný Pedro Pasculli a placírkou jej poslal do sítě.

Maradona vyčníval i ve druhé půli a stále připravoval šance sobě i spoluhráčům. Sám dokonce jednou skóroval, ale gól neplatil. Rozhodčí totiž odpískal útočný faul. Argentině však nakonec jediná branka stačila, Uruguayci neproměnili několik slibných příležitostí a prohráli 0:1.

Mistři světa proti mistrům Evropy

Mezi osmifinálovými dvojicemi vyčníval zejména duel Itálie proti Francii, v němž se potkali tehdejší mistři světa proti evropským šampionům. Francouzský tým měl ale výhodu, vedl jej hráč, který v předchozích třech letech pokaždé získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy – Michel Platini.

Ofenzivní záložník sice v klubových barvách bojoval za Juventus, ale na reprezentační scéně neměl s Italy žádné slitování. Platini už v 15. minutě osmifinále otevřel skóre a italskou obhajobu titulu ve druhé půli definitivně odmítl útočník Stopyra. Francouzi vyhráli 2:0 a mířili do čtvrtfinále.

Maročané dlouho trápili Němce, Linekerova fazona pokračovala

Zato v Monterrey se hrálo dlouho bez branek. Maročané po překvapivém vítězství v základní skupině narazili v osmifinále na Západní Němce, a pořádně je potrápili. Až v 87. minutě utkání rozhodl Lothar Matthäus; německý tým zvítězil 1:0 a pokračoval dál. Maroko sice v osmifinále vypadlo, přesto zanechalo na MS 1986 velmi dobrý dojem.

Oproti tomu Paraguay favoritovi příliš nevzdorovala. Anglie vyhrála pohodlně 3:0, když na svůj předchozí hat-trick navázal Lineker, který tentokrát vsítil dva góly. Útočník Evertonu si svou formou říkal o přestup do věhlasnějšího klubu – a také se hned po MS dočkal, když jej za £2,8 milionu koupila Barcelona.

Dánskou pohádku ukončil čtyřmi ranami Butragueño

Také Real Madrid měl na MS 1986 velmi schopného střelce, na což doplatili Dánové. Ti přitom po úžasném tažení základní skupinou už mohli být jen stěží považováni za turnajové outsidery.

A ze začátku osmifinálového zápasu proti Španělsku to vypadalo, že si Dánové rozhodně chtějí svůj pobyt v Mexiku prodloužit. Ve 33. minutě je z pokutového kopu poslal do vedení Olsen. Jenže Dánsko neudrželo vedení do přestávky...

Emilio Butragueño vyrovnal dvě minuty před koncem prvního poločasu, čímž jako by polil Španěly – a především sebe – živou vodou. Ve druhé půli Španělé uštědřili Dánům hned čtyři políčky. Tři z nich zasadil právě Butragueño, který se tak na vítězství 5:1 podílel čtyřmi góly.

Penalty, penalty, penalty

Zatímco v osmifinále došlo pouze na jedno prodloužení, hned tři čtvrtfinálové duely musely rozhodnout až penaltové rozstřely.

Francie už měla s desítkami zkušenost z minulého šampionátu, kde byla tímto způsobem vyřazena v semifinále. Tentokrát byla jejich soupeřem Brazílie. Les Bleus prohrávali 0:1, a když Platini ve 40. minutě vyrovnal, bylo to až do osudového rozstřelu všechno. Brazílie totiž během zápasu nevyužila výhody pokutového kopu, když Zica vychytal Bats.

A Brazilcům nešly penalty ani v rozstřelu. Hned v první sérii neproměnil svůj kop Sócrates, ale Platini ještě ve čtvrtém kole dovolil Brazílii smazat rozdíl. Branco skutečně srovnal na 3:3. Jenže zatímco pátý francouzský střelec Fernández proměnil, Júlio César nedal. Brazílie, která do té doby procházela šampionátem suverénně, si nakonec nezahrála o medaile. Do semifinále postoupili Francouzi.

Bezchybní Němci a Belgičané

Západní Němci, kteří skolili Francii před čtyřmi lety v premiérovém rozstřelu na MS, byli v této disciplíně opět úspěšní. Po bezbrankové remíze s domácími Mexičany byli němečtí střelci z jedenácti metrů bezchybní. Allofs, Brehme, Matthäus i Littbarski skórovali. Oproti tomu čtvrtý mexický fotbalista už se ani na řadu nedostal. Po dvou neproměněných penaltách totiž bylo rozhodnuto.

Španělé zachránili šance na postup do semifinále v 85. minutě, když Señor dopravil míč do belgické brány a vyrovnal na 1:1. V následujících pětatřiceti minutách žádný gól nepadl a i v Pueble tak rozhodovaly penalty. Španělé kopali první, jenže ve druhé sérii neuspěl Eloy. A i když ostatní Španělé nechybovali, belgičtí fotbalisti neminuli ani jednou a pěti úspěšnými zásahy si zajistili účast v boji o finále.

Boží ruka v podání Diega Maradony

Nejpamátnějším čtvrtfinálovým zápasem z MS 1986 je však ten jediný, v němž na penalty nedošlo. Tehdejší souboj Argentiny s Anglií na Estadio Azteca přinesl dva z nejslavnějších momentů v dějinách fotbalu. Oba jsou naprosto odlišné. Ale oba je měl na svědomí ten samý muž: Diego Maradona.

První z nich si vysloužil název „Boží ruka“. Ze čtvrtfinálového zápasu uplynulo 51 minut a diváci stále neviděli jediný gól. Argentinec Jorge Valdano poslal centr do vápna na Maradonu, ale míč mu sjel po kopačce. Anglický brankář Shilton tak vyběhl s cílem vyboxovat míč pryč od branky.

Maradona, který byl o dvacet centimetrů nižší, vyskočil proti Shiltonovi do vzdušného souboje. Levou rukou trefil míč a poslal jej do branky. Rozhodčí si toho ovšem nevšiml a toto porušení pravidel přehlédl.

Konsternovaní Angličané nemohli uvěřit tomu, že branka platí. V pozápasovém rozhovoru pak Maradona prohlásil památnou větu, že gól byl vstřelen „trochu hlavou Maradony a trochu rukou boží“.

MS 1990 v Itálii: Čechoslováci blízko senzace

Mezi dvěma mistrovstvími světa uplynuly jako obvykle jen čtyři roky. V řadě evropských zemí ale šlo o jedno z nejdůležitějších období ve 20. století. Studená válka mezi Východem a Západem končila, revoluční vlna začínala přepisovat politickou mapu. Možná trochu symbolicky tak Mistrovství světa ve fotbale 1990 patřilo mezi ta defenzivní. Důraz na obrannou taktiku řady mužstev dokonce přiměl vedení FIFA ke změně některých pravidel. Přesto turnaj v Itálii přinesl i řadu skvělých momentů.

Italské mistrovství na pozadí velkých historických událostí

Když na konci června 1986 končilo MS ve fotbale v Mexiku, byl už Michail Gorbačov přes rok generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu. Za tu dobu stihl představit reformy, kterými chtěl provést SSSR z ekonomické stagnace.

Glasnosť, perestrojka, uskorenije; tato slova katalyzovala sled událostí, které v následujících letech proměnily život desítek milionů Evropanů.

Seriál Historie Mistrovství světa ve fotbale není lekcí z dějepisu, přesto je třeba nastínit politické souvislosti, které provázely období mezi mexickým a italským šampionátem. Revoluční rok 1989 je mementem pádu komunismu v Evropě. Totalitní zřízení se začala postupně rozpadat v Polsku, Maďarsku, Východním Německu, Bulharsku a samozřejmě i Československu.

Když americký prezident Ronald Reagan 12. června 1987 v Západním Berlíně pronesl památnou větu, „Mr. Gorbachev, tear down this wall,“ ještě nemohl tušit, že berlínský symbol fyzické i mentální barikády mezi Východem a Západem půjde 9. listopadu 1989 skutečně k zemi.

O osm dní později začala v Československu Sametová revoluce. Režimu bylo odzvoněno, a to nejen klíči. Detaily naprosto zásadních dní pro svobodu a lepší život tehdejších československých občanů i budoucích generací tu ale dále rozebírat nebudeme. Vždyť je fenomenálním způsobem zpracoval Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce.

My se raději vrátíme k fotbalu. Je však nezbytné připomenout, že československá reprezentace odehrála poslední kvalifikační utkání pouhé dva dny předtím, než v pátek 17. listopadu 1989 na Albertově odstartovaly události, které pohnuly dějinami našeho státu.

Itálie druhou zemí, která dvakrát uspořádala FIFA World Cup

Teď už to ale vezměme ve stejném pořadí, které je pro tento seriál typické, a zastavme se u hostitele MS ve fotbale 1990. Itálie se po Mexiku stala druhou zemí, která podruhé přivítala FIFA World Cup, přičemž poprvé měla tuto čest už v roce 1934.

O italském pořadatelství bylo rozhodnuto 19. května 1984 v Curychu. FIFA vybrala Itálii na úkor jediného protikandidáta, SSSR, a to v poměru 11 ku 5 hlasům. Přesně v ten večer Sovětský svaz oznámil bojkot olympijských her v Los Angeles. Spekulovalo se o tom, že právě to byl hlavní důvod, proč Itálie vyhrála hlasování tak jasným poměrem. Prezident FIFA João Havelange však tyto úvahy zamítl.

MS ve fotbale 1990 patřilo k nejsledovanějším událostem v historii televizního vysílání. Byl to rovněž první šampionát, který byl oficiálně natáčen v HDTV. Evropa byla zkrátka připravena učinit rázné kroky vstříc 90. létům – politické i technologické.

Čechoslováky po osmi letech dovedl na závěrečný turnaj staronový trenér Vengloš

Čechoslováci se v kvalifikaci znovu potkali i s Portugalci, kteří byli jedním ze tří celků, které předčily náš tým v kvalifikační skupině o postup na MS 1986. Tentokrát se ale vstup do boje o místo na šampionátu československým hráčům vydařil.

Z prvních pěti zápasů naši reprezentanti čtyřikrát udrželi čisté konto. Body v nich ztratili jen s Belgičany, s nimiž na Tehelném poli hráli 0:0 a z Bruselu odjeli s porážkou 1:2. Dvě dalo by se říci povinná vítězství nad Lucemburskem, a především výhra 1:0 ve Švýcarsku, ale dávaly našim hráčům výborné šance na postup.

Když následně sparťan Michal Bílek dvěma góly na Letné pomohl porazit Portugalsko 2:1, byli Čechoslováci jednou nohou na šampionátu. Stejně jako před osmi lety je na závěrečný turnaj dovedl trenér Jozef Vengloš, který se před touto kvalifikací vrátil na lavičku národního týmu.

Skuhravý, Bílek a Moravčík v předposledním zápase se Švýcarskem ještě více přiblížili Československo postupu, o kterém se ale definitivně rozhodlo až 15. listopadu 1989 v Lisabonu. Na Estadio da Luz uhráli naši fotbalisti remízu 0:0 a pojistili si druhou postupovou pozici za Belgií. Portugalci si naopak šampionát na Apeninském poloostrově mohli vychutnat jedině v televizi.

Československý tým prošel ze skupiny spolu s domácími Italy

Po pádu komunistického režimu už Čechoslováci v Itálii nevystupovali pod zkratkou ČSSR. Od 29. března bylo slovní spojení Československá socialistická republika minulostí, v roce 1990 probíhala dnes již úsměvná „pomlčková válka“ o nový název.

Nakonec představitelé obou táborů dospěli k oficiálnímu označení Česká a Slovenská federativní republika. Pro nás je důležité zejména to, že na MS byl tým ČSFR přiřazen do skupiny A spolu s pořadatelskou zemí, Rakouskem a USA.

Naši reprezentanti vstoupili do šampionátu skvěle, ve Florencii 10. června vyprášili Američany výsledkem 5:1. Dvěma góly se na tom podílel útočník Tomáš Skuhravý. Už o den dříve Italové jedinou brankou zdolali Rakušany, vysvobodil je střídající útočník Salvatore „Totò“ Schillaci.

Italové stejně skromným výsledkem následně zdolali i USA. Čechoslováci porazili Rakousko taktéž 1:0, o čemž v 31. minutě rozhodl Michal Bílek z penalty (byl to už jeho druhý proměněný pokutový kop na šampionátu).

Itálie i Československo mířily do osmifinále a jejich závěrečný vzájemný zápas měl určit vítěze skupiny. Domácí vyhráli 2:0 díky trefám Schillaciho a Roberta Baggia. Pro Rakousko i USA turnaj skončil, Rakušanům nepomohla ani výhra 2:1 právě nad Spojenými státy.

Skuhravého hat-trick posunul Čechoslováky mezi finálovou osmičku

Do čtvrtfinále prošli i Čechoslováci. Těm se povedlo střetnutí s Kostarikou, kterou v Bari vyprášili 4:1. Na vysokém skóre se nejvíce přičinil „Bomber“ Skuhravý, který už ve 12. minutě přesnou hlavičkou otevřel skóre. Skuhravý pak dal další gól hlavou, ale fauloval při tom bránícího hráče a rozhodčí tuto branku neuznal.

Kostaričani v 54. minutě vyrovnali, jenže o devět minut později si Skuhravý zase našel hlavou míč ve vápně a vrátil Československu vedení. Luboš Kubík posléze parádní trefou z přímého kopu upravil na 3:1 a naši fotbalisti v tu chvíli měli zápas pod kontrolou.

Poslední slovo znovu patřilo vytáhlému útočníkovi z Českého Brodu, který v 82. minutě dovršil svůj hat-trick – jak jinak než hlavou – a dodal skóre finální podobu. Skuhravý byl s pěti brankami druhým nejlepším střelcem šampionátu, o jeden gól víc vstřelil pouze Schillaci.

Rivalita Německa a Nizozemska pokračovala po skandálu z Eura 1988

Kromě jihoamerické bitvy nabídlo osmifinále i další epizodu tradiční evropské rivality mezi Západním Německem a Nizozemskem. V předchozích částech našeho článku o mistrovství světa jsme zmiňovali zejména německé úspěchy, mezi nimiž vyčnívalo finále MS 1974.

Před šampionátem v Itálii se ale nizozemští fanoušci konečně dočkali katarze. V semifinále Eura 1988 totiž Oranje své úhlavní fotbalové nepřítele pokořili, díky van Bastenově gólu na 2:1 pár minut před koncem. Po zápase Ronald Koeman vzal dres soupeře Olafa Thona a naznačil, že si s ním utírá zadek. To pochopitelně vzbudilo v Německu nevoli a bylo zřejmé, že nizozemským vítězstvím rivalita obou reprezentací zdaleka nekončí.

O dva roky a tři dny později měl vzájemný souboj určit postupujícího do čtvrtfinále MS. Koeman stále patřil k největším oporám nizozemského celku, Thon naopak zůstal pouze na německé lavičce. Hrálo se na San Siru, které dobře znali van Basten, Gullit a Rijkaard – ti na tomto stadionu pravidelně nastupovali v dresu AC Milán.

Podle očekávání byl zápas plný velké nevraživosti mezi oběma týmy. K vidění byly tvrdé zákroky i verbální konflikty. Argentinský rozhodčí Loustau už ve 22. minutě vyloučil Völlera s Rijkaardem a oba celky pokračovaly v deseti.

Na rozdíl od červených karet byly góly k vidění až ve druhém poločasu. Jürgen Klinsmann v 51. minutě umístil do brány přízemní centr z levé strany a Němci vedli 1:0. Nizozemci měli několik možností vyrovnat, ale ani Němci nebyli bez šancí – důkazem budiž Klinsmannova střela do tyče.

V 85. minutě zakroutil Andreas Brehme střelu na zadní tyč a bylo to 2:0. Německo mělo postup v kapse, přesto si ještě zbytek zápasu zkomplikovalo. Van Basten využil kontaktu s obráncem ve vápně, velmi ochotně spadl, a Koeman v 89. minutě proměnil nařízenou penaltu. To ale bylo vše, mistři Evropy byli ze hry.

Stojković spasil Jugoslávii, Platt odmítl penaltový rozstřel proti Belgii

Jedním z osmifinálových hrdinů byl jugoslávský záložník Dragan Stojković. Ten v 78. poslal Jugoslávii do vedení proti Španělům. Ti se nevzdali a po šesti minutách bylo skóre znovu smírné, když vyrovnal Julio Salinas. V prodloužení si ale znovu vzala hlavní slovo jugoslávská desítka. Stojković v 93. minutě rozhodl o postupu svého národního týmu.

Do prodloužení dospěl i zápas Anglie s Belgií, který už se dokonce blížil penaltovému rozstřelu. Až do 119. minuty čekali diváci v Boloni na gól jen marně. Pak je však přeci jen uchlácholil David Platt, který vystřelil Anglii postup.

Nezáživná Argentina si zajistila semifinále skrz penalty

Argentina sice nepředváděla nikterak oslnivý fotbal, ale turnajem neustále postupovala dál a dál. Platilo to i ve čtvrtfinále, v němž Argentince vyzvala Jugoslávie. Žádné góly ale zápas nepřinesl, a tak za stavu 0:0 přišly na řadu penalty.

Jugoslávský osmifinálový hrdina Stojković minul hned v první sérii, poté se k němu přidali i Brnović a Hadžibegić. Na argentinské straně byli sice dva neúspěšní střelci, včetně kapitána Maradony, ale přesto rozstřel dopadl 3:2 ve prospěch obhájců titulu.

Slabý výkon předvedli i Irové, kteří ani ve čtvrtfinále nevsítili žádný gól. Tentokrát se jim ale nepodařilo dotáhnout zápas k remíze, protože ve 38. minutě neuhlídali Schillaciho. Itálie vyřadila Irsko a tažení domácího týmu pokračovalo až do medailových bojů.

Brehmeho proměněná penalta zajistila Západním Němcům třetí titul

Tou dobou už Západní Němci vedli 1:0, o což se krátce před tím zasloužil Andreas Brehme proměněným pokutovým kopem. Němci dotáhli utkání k nejtěsnějšímu vítězství a mohli slavit svůj třetí triumf ve FIFA World Cup. Byla to už jejich šestá finálová účast.

Trenér Beckenbauer dovršil svou unikátní sbírku: dokázal jako hráč i trenér zažít finále Mistrovství světa ve fotbale z obou stran – jako vítěz i jako poražený. To se nikomu jinému nepodařilo.

Argentinskému kapitánovi Maradonovi zbyly pouze oči pro pláč

Argentina se stala prvním finalistou MS, který nedokázal vstřelit branku. Taktika Argentinců byla po celý zápas zřejmá, snažit se bránit až do penaltového rozstřelu. Za celý zápas měli Albiceleste jen jedinou střelu na bránu.

Přestože v průběhu celého turnaje Argentincům tato strategie vycházela, ve finále poprvé selhala. Maradonovy oči pokryly přívaly slz, ikona argentinského fotbalu po utkání sváděla vinu na rozhodčí.

O pár měsíců později Maradona oslavil 30. narozeniny, jeho reprezentační kapitola tak ještě nebyla u konce. Argentinský kapitán mohl doufat, že svůj tým potřetí v řadě dotáhne do finále.

Zato Západní Německo už další šanci na MS nedostalo. Na začátku října 1990 došlo na Deutsche Wiedervereinigung, neboli znovusjednocení Východního a Západního Německa. Na dalším turnaji tak obhajoval mistrovský titul jednotný německý národní tým.

MS 1994 v USA: ve stínu skandálů a tragédií

Spojené státy sice neměly zavedenou profesionální fotbalovou soutěž, ale pořadatelství mistrovství světa v roce 1994 zvládly na výbornou. Zápasy v hledišti průměrně sledovalo 69 tisíc diváků; takovou návštěvností se dodnes nemůže pochlubit žádný jiný šampionát. Jako obvykle se i v USA vyprofilovalo několik fotbalových legend. Tou nejsmutnější byl italský útočník Roberto Baggio, který ukončil šampionát svým až příliš vysokým kopem.

Světový šampionát v USA vytvořil divácký rekord

O pořadatelství Mistrovství světa ve fotbale 1994 usilovaly kromě USA ještě Brazílie a Maroko. Rozhodnutí padlo 4. července 1988 v Curychu. Spojené státy zvítězily už v prvním kole, když obdržely přes polovinu hlasů.

FIFA věřila, že organizace tak prestižní události podpoří popularitu fotbalu v USA. Ten byl u tamních diváků spíše na okraji zájmu, letitou přednost měly tradiční americké ligy NFL, NBA či MLB.

Jednou z podmínek FIFA proto bylo, že v USA vznikne profesionální fotbalová liga, která v Americe chyběla od zániku NASL v polovině 80. let. V roce 1993 byla založena Major League Soccer a o tři roky později se odehrála její první sezona.

Ačkoli Spojené státy neměly kvalitní ligovou soutěž, světový šampionát se těšil mimořádnému zájmu fanoušků. Dokonce výrazně překonal rekord návštěvnosti.

FIFA World Cup 1994 probíhal v devíti amerických městech, většinou na stadionech využívaných profesionálními či univerzitními týmy amerického fotbalu. Ty měly velkou kapacitu, a tak se průměrná návštěvnost v ochozech vyšplhala až na 69 tisíc fanoušků.

Celková návštěva během turnaje činila téměř 3,6 milionu diváků, což je dodnes rekord mistrovství světa. A to i přesto, že už od roku 1998 se na mistrovství hrálo o dvanáct zápasů více.

Fotbalovými reprezentacemi hýbaly politické změny

Už před italským šampionátem v roce 1990 se politická situace ve světě začala rapidně měnit. Studená válka končila, ve východním bloku docházelo ke změně režimu. Vlna tak významných a komplexních geopolitických událostí nevyhnutelně trvala řadu let.

A tak ani historické souvislosti z období mezi vítězstvím Západních Němců v Římě a startem MS 1994 v USA zkrátka nemůžeme přeskočit. Bezprostředně se totiž dotýkaly i fotbalu.

Pád Berlínské zdi a sjednocení Západního a Východního Německa znamenaly, že Němci pojedou titul mistrů světa obhajovat už jako jednotná výprava – poprvé od roku 1938.

Zánik Sovětského svazu naopak způsobil roztříštění fotbalové reprezentace SSSR do celé řady národních týmů včetně samostatného ruského výběru.

Rozdělení se týkalo i Československa. Jenže k tomu oficiálně došlo až 1. ledna 1993 a v té době už byla kvalifikace na MS 1994 rozlosovaná. O účast na šampionátu tak ještě bojoval společný fotbalový tým, a sice pod názvem Reprezentace Čechů a Slováků.

Při rozlosování kvalifikace se ještě počítalo i s Jugoslávií, ale kvůli válkám na Balkánském poloostrově byli nakonec jugoslávští fotbalisti vyloučeni ještě před tím, než odehráli jediný zápas. Zákaz startu byl součástí sankcí OSN.

Čechoslováci prohráli v kvalifikaci jen jednou, přesto nepostoupili

Společný československý tým vstoupil do kvalifikačního cyklu 2. září 1992. Zápas našemu mužstvu nevyšel, na Stadionu Evžena Rošického se z výhry 2:1 radovala Belgie.

Bylo to jediné z deseti utkání, ve kterém Reprezentace Čechů a Slováků prohrála. Jenže k postupu do USA stejně našim hráčům pár bodů chybělo. Čtyři výhry a pět remíz nestačily v tabulce na Rumunsko a Belgii.

Poslední zápas tak společná československá fotbalová reprezentace odehrála 17. listopadu 1993 v Belgii, kde remizovala 0:0.

Skvělí Bulhaři vedení Stoichkovem šokovali obhájce titulu

Největší čtvrtfinálové pozdvižení vyvolalo utkání Bulharska s Německem. Obhájci titulu byli jasnými favority, což ve 47. minutě potvrdil Lothar Matthäus, jenž z penalty zajistil Němcům vedení 1:0.

Bulhaři ale byli ale na mistrovství světa v USA vynikající. I ve čtvrtfinále se mohli spolehnout na Stoichkova, který v 75. minutě vyrovnal z přímého kopu. A co víc, o tři minuty později otočil skóre Yordan Letchkov, který hlavou překonal Illgnera. Němci překvapivě opustili šampionát, zatímco Bulhaři senzačně mířili do semifinále.

Maradona přistižen při dopingu, Escobara stál vlastní gól život

Pozdvižení na turnaji vyvolal také Maradona. Ten se vracel do staré formy, ale po skupinách měl pozitivní dopingový test na edefrin a musel z turnaje odstoupit. Argentinci bez něj ztroskotali už v osmifinále na Rumunech.

Šampionát v USA doprovázela také obrovská tragédie. Domácí borci si ve skupině vyšlápli na Kolumbii, kterou porazili 2:1. Černý kůň turnaje z Jižní Ameriky tak ani nepostoupil ze skupiny.

V duelu proti Američanům si vstřelil vlastní branku Andrés Escobar. Šlo sice o nešťastnou situaci, ale místní mafie, která na utkání prohrála velké peníze kvůli sázkám, takové věci neodpouští. Jmenovec drogového bossa byl tak po návratu do vlasti zastřelen šesti kulkami. Podobná katastrofa nemá ve světě fotbalu obdoby.

Světové šampiony musely poprvé v historii určit až penalty

Ochozy stadionu Rose Bowl zaplnilo 94 194 diváků. Ti ale přihlíželi bezgólovému zápasu. Romáriova hlavička byla slabá, na druhé straně Taffarel zlikvidoval Massarovu střelu doprostřed.

Ve druhém poločase Pagliuca podcenil Silvovu střelu z dálky. Míč se od rukavic italského brankáře odrazil směrem k brance, ale Pagliucu zachránila tyč.

Zápas dospěl do prodloužení, v němž měl obrovskou šanci Bebeto, jenže z blízkosti nedokázal pořádně trefit přízemní centr ze strany. Roberto Baggio poslal na brazilskou bránu tvrdou střelu z třiceti metrů, ale Taffarel ji vyrazil nad břevno.

Po změně stran měl gól na kopačce Romário, kterému střídající Cafú přichystal míč do malého vápna. Jenže Romário v pádu nedokázal umístit míč do brány a poprvé v historii mistrovství světa tak o šampionovi musel rozhodnout až penaltový rozstřel.

Střelec Baggio završil šampionát mizernou penaltou vysoko nad bránu

Pátým italským střelcem byl Roberto Baggio, který musel proměnit, aby uchoval Itálii šanci na zisk titulu. Baggio byl po celý turnaj hlavním strůjcem úspěšného tažení Azzurri, vstřelil pět gólů a několikrát zachránil Italy od vyřazení.

Z Baggiova výkonu na MS 1994 ale vždy zůstane nejvýznamnější vzpomínkou právě jeho penaltový kop z finálového rozstřelu. Dlouhovlasý kanonýr totiž svůj kop poslal několik metrů nad břevno, a tím stvrdil triumf Brazílie.

Brazílie věnovala svůj čtvrtý titul zesnulému závodníkovi Sennovi

Brazílie se stala první zemí, jejíž fotbalisti počtvrté vyhráli MS ve fotbale. Dunga převzal vítěznou trofej z rukou tehdejšího amerického viceprezidenta Ala Gora. Brazilský tým věnoval své vítězství legendárnímu závodníkovi Formule 1 Ayrtonovi Sennovi, který o dva a půl měsíce dříve zemřel po tragické nehodě na okruhu v Imole.

Italský kapitán Baresi se stal šestým hráčem v historii MS, který dovršil kompletní medailovou sbírku. Před ním se to povedlo pouze pětici německých fotbalistů.

Bylo zřejmé, že 34letého Baresiho už se další šampionát týkat nebude. Italové ale měli ve svém středu několik výjimečných hráčů, kteří měli být na MS 1998 stále ve vrcholné formě.

To samé ale můžeme říci i o Brazílii. Vždyť už v USA byl s Kanárky v týmu 17letý Ronaldo. Ani jednou se sice nedostal do hry, ale jeho slavné chvíle na mistrovství světa měly teprve přijít...

MS 1998 ve Francii: Zidanova hlava poprvé

Francie v roce 1998 podruhé v historii uspořádala Mistrovství světa ve fotbale. Domácí diváci nemohli prožít lepší šampionát, Les Bleus poprvé získali vytoužený titul světových šampionů. MS 1998 přineslo mnoho památných zápasů a skvělých gólů. O šest z nich se postaral nejlepší střelec turnaje Davor Šuker, který se výrazně podílel na historickém úspěchu chorvatského týmu.

Česká reprezentace po úspěšném Euru do Francie nepostoupila

Francie poprvé uspořádala Mistrovství světa ve fotbale už v roce 1938 a po šedesáti letech měla znovu tu čest, o čemž rozhodlo hlasování 2. července 1992 v Curychu. O šampionát usilovalo kromě Francie také Maroko, ale hlasování dopadlo 12:7 ve francouzský prospěch.

Původně měla o MS 1998 zájem i Anglie, ta ale svou žádost stáhla, protože se soustředila na úspěšnou kandidaturu o pořadatelství Eura 96. Právě na anglickém ME došli čeští fotbalisti až do finále. Jenže na tento úžasný výsledek bohužel nenavázali.

Češi se v kvalifikační skupině potkali se Slováky

Kvalifikační skupiny se rozehrály už na jaře roku 1996, ale Češi první zápas odehráli až v září. To už měli za sebou stříbrný úspěch z Eura. Po jasné výhře 6:0 nad Maltou a remíze 0:0 se Španělskem se zdálo, že národní tým by ve skupině měl bojovat o první místo.

Jenže už v listopadu přišla porážka 0:1 v Jugoslávii, kterou zařídil Predrag Mijatović, tehdy hráč Realu Madrid. Čechům nevyšla ani odveta na Letné (1:2) a po další prohře o gól ve Španělsku už bylo prakticky jasné, že MS 1998 se našich reprezentantů týkat nebude.

Podobně na tom byli Slováci, přestože jejich šance trvala o něco déle. Díky příznivému losu nasbírali ze začátku dost bodů, bylo ale zřejmé, že vše rozhodne až podzim 1997. Slovensko mělo vše ve svých rukou poté, co koncem léta vyhrálo 2:1 nad Českem. Jenže ze zářijových utkání s Jugoslávií a Španělskem získalo pouze jeden bod.

Závěrečné derby bývalé federace tak přišlo na Letnou navštívit jen něco přes pět tisíc diváků. Češi jej rozhodli až ve druhé půli, vítězství 3:0 zajistili Vladimír Šmicer, Horst Siegl a Jiří Novotný.

Česko i Slovensko tak nasbíralo shodně po 16 bodech, pomocná kritéria kvalifikační skupiny umístila výše českou reprezentaci. Jenže od druhého místa a postupu do baráže nás dělilo propastných sedm bodů.

Šuker přesnou penaltou poslal Chorvatsko do čtvrtfinále

Senzační debut Chorvatska pokračoval i přes osmifinálovou překážku v podobě Rumunska. Zápas sice nenabídl mnoho velkých šancí, ale v nastaveném čase prvního poločasu byl Davor Šuker ve vápně stažen za dres a rozhodčí Castrilli nařídil pokutový kop.

Na rozdíl od klubového spoluhráče Mijatoviće se Šuker z penalty nemýlil. Tvrdou střelou k tyči nedal šanci Steleovi, přestože rumunský brankář správně vystihl stranu, kam poletí míč. Chorvatsko díky Šukerově penaltě vyhrálo 1:0 a mířilo do další fáze turnaje.

Červená karta pro Beckhama, Argentina vítězí na penalty

Brzy po přestávce postihla Anglii další rána. Beckhama fauloval Simeone a záložník Manchesteru United neuhlídal své emoce. V záplavě frustrace Beckham nakopl Simeoneho, a zatímco argentinský kapitán uviděl žlutou kartu, anglická sedmička byla vyloučena. Hektický zápas už ale žádný gól nepřinesl, tedy alespoň ne regulérní. Campbellova hlavička sice skončila v síti, rozhodčí ale odpískal Shearerovi útočný faul.

Rozhodl až penaltový rozstřel. Ve druhé sérii Seaman vychytal pokus Hernána Crespa, ale Carlos Roa vzápetí vyrazil střelu Paula Ince, a tak byl stav stále vyrovnaný. Dalších pět střelců rozvlnilo síť, včetně Argentince Ayaly v páté sérii. Tíha okamžiku ležela na Davidu Battym, který musel proměnit, aby prodloužil rozstřel. Jenže jeho penaltu Roa vyrazil a Anglie musela uvolnit postupové místo Argentině.

Po zápase se valila lavina kritiky na Beckhama. Z anglického neúspěchu jej vinili jak fanoušci, tak řada novinářů. Během celé další sezony, v níž Manchester United získal treble, byl Beckham na většině stadionů terčem urážek. Dostával i výhrůžky smrti. Po konci kariéry Beckham přiznal, že pro něj bylo období po MS 1998 psychicky nesmírně náročné a ulevil si, že tehdy ještě neexistovala sociální média.

Beckham ale doma nezůstal veřejným nepřítelem příliš dlouho. Jedním ze svých skvělých přímých kopů totiž zachránil Anglii postup na další mistrovství světa. To bychom ale předbíhali, tak se raději přesuňme do čtvrtfinále francouzského šampionátu.

Itálie znovu nezvládla penaltový rozstřel, Francouzi jdou do semifinále

Čtvrtfinále mezi Francií a Itálií bylo náročné pro tepovou frekvenci hráčů i diváků na pařížském Stade de France. Francouzi měli stejně jako v osmifinále proti Paraguayi více šancí než soupeř, ale ani tentokrát neskórovali. V prodloužení měl navíc na noze vítězný gól střídající Roberto Baggio, který z voleje těsně minul Barthezovu pravou tyč. Zlatý gól nepadl, došlo na desítky.

Souboj nervů zahájil úspěšnou trefou Zidane, na italské straně si jako první postavil míč smolný hrdina z finále předchozího šampionátu Baggio. Také on uspěl. Ve druhé sérii neproměnil ani Lizarazu, ani Albertini. Pak už střelci dokázali na Pagliucu s Barthezem vyzrát, a to až do posledního pokusu v páté sérii. Luigi Di Biagio napálil míč jen do břevna a Itálie stejně jako ve finále MS 1994 ztroskotala v penaltovém rozstřelu.

Brazilští střelci byli v penaltovém rozstřelu bezchybní

Konec ještě poznamenal velmi kontroverzní moment, když byl Pierre van Hooijdonk sražen ve vápně. Rozhodčí místo odpískání penalty ukázal Hooijdonkovi žlutou kartu za simulaci.

V prodloužení Ronaldo nůžkami přehodil van der Sara, ale na brankové čáře odhlavičkoval jeho pokus jeden z obránců Oranje. Zlatý gól ani jeden tým nevstřelil, prvního finalistu MS 1998 určily až penalty.

Brazilci v nich byli stoprocentní, proměnili Ronaldo, Rivaldo, Emerson i Dunga. Za Nizozemce sice v prvních dvou sériích skórovali Frank de Boer a Bergkamp, jenže Cocuho i Kluiverta vychytal Taffarel a Brazílie se po čtyřech letech znovu probojovala do finále.

Francie i Brazílie nejlepší na kontinentu

O ikonickou oslavu titulu se postaral vykartovaný Laurent Blanc, který políbil pleš gólmana Bartheze. Blanc byl ve 32 letech nejstarším hráčem na francouzské soupisce, s výjimkou náhradního brankáře Lamy. Bylo tedy jisté, že Francie bude mít i na dalších velkých turnajích velmi silný výběr. Francouzi to potvrdili hned na Euru 2000, kde rovněž triumfovali.

Na evropském šampionátu měli pochopitelně minimálně o jednoho konkurenta méně – hvězdnou Brazílii. Ta pro změnu získala v roce 1999 titul na Copa América. Stejně jako po většině šampionátů platilo, že i na ten další pojedou Brazilci jako jedni z top favoritů.

Tím spíš, když Ronaldovi bylo ve Francii teprve 21 let a už měl doma Zlatý míč. O pozici nejlepší devítky na světě jej mohly připravit snad jen zdravotní potíže. Jestli se s nimi dokázal vypořádat, to se dozvíte v příštím díle našeho seriálu...

MS 2002 v Japonsku a Jižní Koreji: nejlepší Brazílie všech dob?

V roce 2002 se Mistrovství světa ve fotbale poprvé konalo v Asii. Zároveň šlo o premiérový šampionát uspořádaný dvěma zeměmi. Turnaj v Japonsku a Jižní Koreji přinesl mnohá překvapení, o největší se zasloužili domácí Jihokorejci. Do finále ale prošly reprezentace, které už v minulosti získaly vítěznou trofej. Brazilce táhl fenomenální útočník Ronaldo, Němce zase famózní gólman Kahn. V přímém souboji mohl uspět pouze jeden z nich...

MS poprvé mimo Evropu a Ameriku – šampionát v roce 2002 zavítal do Asie

O pořadatelství FIFA World Cup v roce 2002 původně projevily zájem tři země. Jednou z nich bylo Mexiko, ale mnohem zajímavější souboj kandidatur představovaly přihlášky Japonska a Jižní Koreje. Rivalitu asijských států ale FIFA vyřešila šalamounsky. Přiměla je spojit síly a představit společný projekt. Následně byla tato nabídka jednomyslně zvolena – 31. května 1996 bylo potvrzeno, že MS 2002 se odehraje v Asii.

Každá z pořadatelských zemí připravila 10 dějišť. Většina stadionů byla vybudovaných nově pro mistrovství světa, turnaj se tedy měl odehrát ve velmi moderních arénách. Zbývalo zjistit, kterých 32 národních týmů si v nich zahraje.

Japonsko a Jižní Korea měly místo jisté, stejně tak obhájci titulu z Francie. O zbývajících 29 míst se do kvalifikace přihlásilo 199 týmů. Největší alokace samozřejmě připadla Evropě (14 týmů).

Češi se na MS opět nepodívali, neuspěli v baráži s Belgií

Ani tentokrát se na závěrečný turnaj nedostali čeští fotbalisti. Naše reprezentace přitom v prvních pěti kvalifikačních utkáních nedostala jediný gól. Bilanci kazily jen dvě remízy 0:0 na Maltě a s Dánskem.

Ve druhé polovině kvalifikačního cyklu sice Česko prohrálo v Kodani 2:1, ale pořád mělo ve svých rukou boj o přímý postup. To se změnilo po prohře 1:3 na Islandu. Češi kvůli této porážce přišli o první místo a nakonec skončili o dva body za Dány.

V listopadu 2001 tak naši hráči sehráli baráž s Belgií. Dvojutkání se jim ale vůbec nepovedlo. Belgie doma vyhrála 1:0 brankou Verheyena, a v zápase byl navíc vyloučen Tomáš Řepka poté, co se v souboji ohnal loktem po protihráči Goorovi.

Odveta na Letné byla dlouho bez branek, Česku stále stačilo jednou skórovat a vynutit si prodloužení. Naděje ale vyhasla v 85. minutě, když Jankulovski ve vápně podrazil Verheyena. Veterán Wilmots proměnil penaltu a Belgie mířila na šampionát.

Neúspěch v kvalifikaci znamenal konec trenéra Jozefa Chovance, který u českého národního týmu strávil skoro čtyři roky. Do dalších utkání už reprezentaci vedl Karel Brückner.

Beckham skvělým přímákem v nastavení poslal Anglii na šampionát

Češi samozřejmě nebyli jediným zklamaným národem. Do Asie se neprobojovali ani Nizozemci, Rumuni či Skotové. Z mimoevropských výběrů zůstaly doma například Kolumbie či Írán.

Premiérově naopak postoupily týmy Číny, Ekvádoru, Senegalu a Slovinska. Poprvé od roku 1954 se na šampionát podívalo Turecko, které svou účastí šampionát rozhodně obohatilo – k tomu se ještě dostaneme.

Asi nejpamátnějším momentem kvalifikace bylo poslední kolo v evropské skupině 9, v níž se o přímý postup přetahovala Anglie s Německem. Před posledním zápasem měli Angličani vše pod kontrolou, jenže na Old Trafford ještě v nastavení překvapivě prohrávali s Řeckem 1:2.

V 93. minutě ale Anglie dostala výhodu přímého kopu zhruba 25 metrů od brány. Kapitán David Beckham zakroutil míč do šibenice a zajistil Anglii přímý postup. Od té doby bylo jeho vyloučení proti Argentině na MS 1998 definitivně zapomenuto – Beckham byl národním hrdinou.

Španělé postoupili i navzdory nervóznímu penaltovému rozstřelu

Devadesát minut nestačilo k určení postupujícího ani v souboji Španělska s Irskem. Právě v devadesáté minutě totiž Robbie Keane z penalty vyrovnal na 1:1, když předchozí španělskou branku vstřelil Morientes už v 8. minutě. Nebyla to první penalta v zápase, už před tím totiž jednu zahodil Ian Harte.

Zároveň Keanův kop z 11 metrů nebyl tím posledním, který diváci v Suwonu viděli. Třicetiminutové prodloužení totiž rozuzlení nepřineslo, o čtvrtfinalistovi tak musel rozhodnout až rozstřel.

Sám Keane jej začal a opět uspěl. Po druhé sérii ale Irové ztráceli, Holland totiž trefil pouze břevno, zatímco Baraja se nemýlil. Další dvě série ale nepřinesly jediný gól. Casillas vychytal Connollyho a Kilbana, na druhé straně netrefil bránu ani Juanfran, ani Valerón.

Střelecké trápení ukončil až Finnan, který proměnil v páté sérii v situaci, když už Irové nesměli chybovat. Zároveň ale potřebovali, aby poté Mendieta neskóroval. Španělský záložník ale nechtěl udělat stejnou chybu jako jeho předchozí dva spoluhráči. Raději poslal míč po zemi přímo doprostřed brány, a protože Given skočil doprava, Mendietova penalta zařídila Španělsku postup.

Nejlepší brankář turnaje Kahn si vybral slabou chvíli, Ronaldo trestal

Po přestávce poprvé vážněji zahrozili i Němci. Centr z rohového kopu našel úplně volného Jeremiese, ten však svou šanci neproměnil. Ve 49. minutě vyslal Neuville parádní ránu z přímého kopu. Míč uletěl 40 metrů, zastavila jej až levá tyč Marcosovy brány.

Nakonec to byl překvapivě Kahn, kdo si vybral slabší chvíli. V 67. minutě vyslal Rivaldo střelu z dálky. Mířila doprostřed, ani nebyla příliš prudká. Kahn ji přesto neudržel a vyrazil ji pár metrů před sebe. Ronaldo byl ze všech nejpozornější a jako první doběhl k odraženému míči, který poslal do branky.

O 12 minut později bylo v podstatě rozhodnuto o triumfu Brazílie. Ronaldo totiž přidal svůj osmý zásah na turnaji, druhý ve finále. Začalo to přihrávkou Klébersona, který ze strany hledal Rivalda. Rivaldo míč chytře pustil mezi nohama až na Ronalda, který jej převzal na hranici vápna. Pak jej placírkou umístil k tyči. Kahn se natahoval jen marně.

Němci se ještě nevzdali, ale Bierhoffovu šanci zneškodnil Marcos. Brazílie vyhrála 2:0 a popáté získala titul mistrů světa. Ronaldo byl nejlepším střelcem MS 2002, Kahn byl zase vyhlášen nejlepším hráčem i brankářem šampionátu.

Německé jedničce bylo v té době 33 let. Bylo jasné, že Kahn už bude mít jen jednu možnost zahrát si na mistrovství světa. A Němci se na MS 2006 opravdu těšili...

MS 2006 v Německu: Zidanova hlava podruhé

Čeští fanoušci se na Mistrovství světa ve fotbale 2006 hodně těšili. Šampionát hostilo sousední Německo a v akci byla i naše reprezentace. O majiteli titulu nakonec rozhodly až pokutové kopy. Ty už ovšem proběhly bez největší osobnosti celého MS: Zinedina Zidana...

Německo ve vyhroceném hlasování získalo pořadatelství před JAR

Pořadatele MS 2006 určilo až hlasování o šest let dříve v Curychu. Zájem projevovaly čtyři země – Německo, Anglie, Jihoafrická republika a Maroko. Nakonec šlo o těsnou zákulisní bitvu, kterou protkalo i několik korupčních skandálů. Po dvou kolech bylo zřejmé, že šampionát uspořádá Německo nebo JAR.

Hlasování ale bylo opravdu vyrovnané. Vypadalo to, že třetí kolo skončí poměrem 12:12. V takovém případě by o pořadateli rozhodoval tehdejší prezident FIFA Sepp Blatter, který preferoval africkou kampaň.

Na to ale nedošlo. Svého hlasu se totiž zdržel Charlie Dempsey, delegát z Oceánie. Ten v předchozích kolech hlasoval pro Anglii a ve finále měl podpořit JAR. Jenže Dempsey se cítil pod velkým tlakem, a protože jeho hlas chyběl, Německo získalo pořadatelství díky poměru 12:11. Dodnes se vedou spory – i právní – o průběhu volby pořadatele, za nitky tahaly různé nadnárodní korporace.

Česká republika poprvé postoupila na MS, navázala na kvalitní Euro

Čeští fotbalisti vstupovali do kvalifikace po památném Euru 2004, kde předvedli výborné výkony. Konečné třetí místo mělo spíše hořkou příchuť, prohra s Řeckem v semifinále po stříbrném gólu hodně bolela. Český tým byl ale velmi silný a bylo zřejmé, že v následujícím cyklu má velkou šanci konečně poprvé postoupit na MS.

V sedmičlenné skupině byli favority Nizozemci, velkou konkurenci představovali ještě Rumuni. Zbytek soupeřů měl kvalitativně zaostávat. Pro náš národní tým byl hned start kvalifikace pořádně ostrý: prohra 0:2 v Nizozemsku a výhra 1:0 na Letné s Rumunskem.

Následně Češi zvládli získat maximum bodů z dalších šesti utkáních, v nichž výraznější odpor kladli jen Finové (Lokvenc v 87. minutě zajistil v Teplicích vítězství 4:3).

Českou vítěznou sérii ukončil až Adrian Mutu, bývalý spoluhráč Petra Čecha, který měl do května 2005 sedmiměsíční distanc za kokain. Mutu na začátku září dvěma góly rozhodl o výhře Rumunska nad Českem. Naše hráče ještě dostala pod tlak další prohra 0:2, tentokrát doma s Nizozemskem.

Nizozemci měli v kapse první místo ve skupině a přímý postup na MS. Češi naopak museli jet na poslední zápas do Finska s tím, že ztráceli jeden bod na Rumuny. Ti už jen čekali, jak 12. října 2005 dopadne souboj v Helsinkách. Český tým však drama nepřipustil, už v 6. minutě skóroval Jun a ve druhé půli potvrdili zisk tří bodů Rosický s Heinzem. Naše reprezentace tak prošla z druhého místa do baráže.

V cestě na MS byl opět severský soupeř – Norsko. Před baráží se do národního týmu vrátil Pavel Nedvěd, který po Euru 2004 ukončil reprezentační kariéru. I s Nedvědem v sestavě jsme začali dvojzápas v Oslu. Vladimír Šmicer přiblížil Brücknerův výběr závěrečnému turnaji, když gólem ve 31. minutě zajistil výhru 1:0. O čtyři dny později se v Praze trefil Rosický a Češi znovu vyhráli 1:0. Ve středu 16. listopadu 2005 tak samostatná ČR poprvé slavila postup na MS ve fotbale.

Austrálii zlomila vaz penalta po Grossově nafilmovaném pádu

Rozhodčí hrál důležitou roli i v osmifinále mezi Itálií a Austrálií. Australané předvedli velmi sympatický výkon. Od 51. minuty dokonce hráli ve výhodě, když byl vyloučen Marco Materazzi.

V nastaveném čase ale tým Guuse Hiddinka poškodil rozhodčí, který po nafilmovaném pádu Fabia Grossa nařídil penaltu ve prospěch Itálie. Francesco Totti se z trestného puntíku nemýlil a poslal Itálii do další fáze.

Německo ve čtvrtfinále porazilo Argentinu po penaltovém rozstřelu

První čtvrtfinále proti sobě svedlo fotbalisty Německa a Argentiny. V prvním poločase se nic podstatného neudálo, ale už čtyři minuty po přestávce se poprvé změnil stav utknání. Na Riquelmeho centr z rohového kopu si naskočil Roberto Ayala a prudkou hlavičkou překonal brankáře Lehmanna. Domácí výběr však nehodlal opustit turnaj bez bojů o medaile. Přesto Němci z velkého tlaku dlouhou dobu nic nevytěžili. V 80. minutě jim ale vytrhnul trn z paty ten nejpovolanější - Miroslav Klose, který hlavou poslal zápas do prodloužení. Byl to Kloseho pátý zásah na turnaji a vytáhlý útočník s tímto zápisem vyhrál střeleckou tabulku.

Nastavených třicet minut hry ovšem rozhodnutí nepřineslo, tak došlo na penaltový rozstřel. V něm byli Němci stoprocentní, zatímco Lehmann lapil pokusy Ayaly a Cambiassa. Argentina se s šampionátem loučila, Němci mířili do semifinále.

Ricardo byl znovu portugalským hrdinou penaltového souboje

Ricardo byl v portugalské brance i tentokrát and znovu přinesl Portugalsku štěstí. Hned v první sérii vychytal Franka Lamparda, ale když ve druhé sérii minul Hugo Viana, srovnal Owen Hargreaves na 1:1, přestože si Ricardo na jeho pokus sáhl.

Anglie měla velkou šanci dostat se do vedení, protože ve třetí sérii neproměnil svůj pokus Petit. Jenže Gerrarda vychytal Ricardo a stav zůstal nerozhodný. Hélder Postiga poté tvrdou střelou překonal Robinsona, načež Ricardo vytěsnil Carragherův pokus na břevno. Cristiano Ronaldo následně zpečetil postup Portugalska.

Zidanova proměněná penalta posunula Francouze do boje o titul

Ani druhé semifinále nepřineslo gólovou přestřelku. Klíčový moment přišel ve 33. minutě, v níž Ricardo Carvalho podtrhl ve vápně Thierryho Henryho a rozhodčí nařídil desítku. K ní se postavil Zidane, a ačkoli čelil penaltovému mágovi Ricardovi, se štěstím jej překonal. Ricardo opět správně vystihl směr a dokonce ztlumil Zidanův pokus, přesto ale míči nezabránil v cestě do sítě.

Největší šanci Portugalců na vyrovnání měl Luis Figo poté, co brankář Barthez volejbalovým způsobem vyrazil do vzduchu razantní střelu Cristiana Ronalda z přímého kopu. Figo se dostal k dorážce ve velmi výhodné pozici, ale hlavou přestřelil branku. Francie zvítězila 1:0 a po osmi letech se vrátila do finále Mistrovství světa.

Francie šla brzy do vedení, Zidane znovu uspěl při penaltě

První důležité momenty finále přišly velmi brzy. Už v šesté minutě fauloval Marco Materazzi pronikajícího Florenta Maloudu a Francie měla výhodu pokutového kopu. Míč si pochopitelně postavil Zidane. Lehce podkopl míč, který se od břevna odrazil kousek za brankovou čáru a poté vylétl mimo branku. Ačkoli se nerozvlnila síť, rozhodčí správě uznal gól a Francie vedla 1:0.

Materazzi si naskočil na Pirlův roh a vyrovnal na 1:1

V devatenácté minutě odčinil svou chybu Materazzi, který si našel Pirlův centr z rohového kopu a hlavou vyrovnal na 1:1. V pětatřicáté minutě rozehrával Pirlo další roh ze stejné strany a Itálie byla blízko dalšímu gólu. Tentokrát si k hlavičce naskočil Luca Toni, jehož pokus orazítkoval břevno. Ve druhém poločase už sice Toni umístil hlavou míč do sítě, ale jeho radost zhatil správně odmávaný ofsajd.

Francie byla ve druhém poločase lepším týmem, ale žádnou ze svých šancí nevyužila. Francouzské slibné příležitosti často končily nepřesnou finální přihrávkou. Za stavu 1:1 se tedy pokračovalo o třicet minut déle.

Zidanova osudová hlavička do hrudníku Marca Materazziho

Hrdinou prodloužení se mohl stát Zidane, ale jeho střelu hlavou parádním zákrokem vytáhl nad břevno gólman Buffon. Jeden ze zásadních momentů prodloužení přišel ve 110. minutě, v níž Materazzi vyprovokoval Zidana. Ten se otočil a hlavou udeřil italského obránce do hrudníku. Materazzi se s bolestivou grimasou v tváři složil na trávník a hlavní rozhodčí Horacio Elizondo po diskuzi s asistentem ukázal Zidanovi červenou kartu. Incident se odehrál mimo fotbalové dění, a tak hlavní rozhodčí sám celou situaci neviděl. Podle oficiálního zápasu jej o ní informoval prostřednictvím heads-setu čtvrtý rozhodčí.

Trezeguet jako jediný při penaltách neuspěl, Itálie počtvrté vyhrála MS

Ve zbývajících deseti minutách už se sice nic nestalo, Francie ale po Zidanově zkratu nemohla počítat se svým kapitánem pro penaltový rozstřel. Ten rozhodl jediný neproměněný pokus, který měl na svědomí David Trezeguet ve druhé sérii. Trezeguet napálil míč tvrdou ranou do břevna, a i když se balon odrazil směrem dolů, brankovou čáru nepřekonal. Všech pět italských střelců uspělo, včetně Fabia Grossa, který rozhodl o historicky čtvrtém triumfu Itálie ve FIFA World Cup.

MS 2006 ve fotbale – souhrn tabulek, výsledky zápasů

MS 2010 v Jihoafrické republice: Poprvé (a zatím naposled) také se Slováky

Mistrovství světa ve fotbale 2010 se zapsalo do historie jako vůbec první šampionát pořádaný na africkém kontinentu. Turnaj v Jihoafrické republice přinesl velmi specifickou atmosféru s všudypřítomnými hlučnými vuvuzelami, nepředvídatelný míč Jabulani a konečný triumf španělské generace hrající proslulou tiki-taku...

Afrika se konečně dočkala, turnaj hostila Jihoafrická republika

Už od kontroverzní volby pořadatele pro MS 2006, kdy Jihoafrická republika těsně prohrála s Německem, bylo jasné, že černý kontinent se svého šampionátu brzy dočká. FIFA pro rok 2010 omezila kandidaturu výhradně na africké země. Ve finálním hlasování v květnu 2004 nakonec Jihoafrická republika porazila Maroko a Egypt a mohla začít s přípravami na největší fotbalový svátek.

Pořadatelé pro turnaj připravili deset stadionů v devíti městech. Finále hostil obří stadion Soccer City v Johannesburgu s kapacitou téměř 85 tisíc diváků. Šampionát byl specifický svou kulisou – z tribun se neustále ozývalo monotónní troubení plastových trubek zvaných vuvuzely, které vyvolávalo nadšení i ostrou kritiku. Podobně kontroverzní byl i oficiální hrací míč Jabulani, na jehož nevyzpytatelné letové vlastnosti si stěžoval nejeden brankář.

Češi na šampionátu chyběli, kvalifikaci ovládli Slováci

Česká fotbalová reprezentace nedokázala navázat na předchozí postup z roku 2006. V kvalifikační skupině svěřenci trenéra Ivana Haška a Petra Rady obsadili až nepostupové třetí místo za Severním Irskem, Slovinskem a vítězným Slovenskem. Právě Slovensko se na MS probojovalo vůbec poprvé v historii a nakonec patřilo k příjemným oživením turnaje.

Slováci navíc hned při své premiéře dokázali postoupit ze základní skupiny. V klíčovém závěrečném zápase totiž senzačně porazili obhájce titulu z Itálie 3:2, čímž Italy poslali předčasně domů a sami si zajistili vstupenku do osmifinále.

Francouzský a italský propadák už v základní skupině

Nejen Itálie se s africkým šampionátem loučila nečekaně brzy. Ještě větší ostudu si uřízla Francie, poražený finalista předchozího mistrovství. Tým pod vedením Raymonda Domenecha se potýkal s obrovskými vnitřními spory, které vyvrcholily bojkotem tréninku ze strany hráčů. Výsledkem byl jediný získaný bod, poslední místo ve skupině A a potupný odlet domů.

Poprvé v historii se tak stalo, že oba finalisté z předchozího MS nepostoupili ze základní skupiny. Naopak se dařilo jihoamerickým celkům – všech pět (Brazílie, Argentina, Uruguay, Paraguay i Chile) hladce prošlo do vyřazovací fáze.

Kontroverze v osmifinále a neuznaný Lampardův gól

Osmifinále přineslo jeden z nejvíce diskutovaných momentů fotbalové historie. V zápase Německa s Anglií za stavu 2:1 vypálil anglický záložník Frank Lampard. Míč se odrazil od břevna jasně za brankovou čáru a zpět do hřiště, ale uruguayský rozhodčí Jorge Larrionda regulérní gól nepochopitelně neuznal. Němci nakonec zvítězili 4:1.

Další hrubá chyba rozhodčích ovlivnila zápas Argentiny s Mexikem, kde Carlos Tévez otevíral skóre z jasného ofsajdu. Tyto dva do očí bijící omyly se staly hlavním katalyzátorem pro pozdější zavedení videorozhodčího (VAR) a technologie brankové čáry do fotbalu.

Suárezova ruka a ghanská tragédie ve čtvrtfinále

Jedním z nejemotivnějších zápasů turnaje bylo čtvrtfinále mezi Uruguay a Ghanou. Afrika snila o tom, že bude mít poprvé v historii svého zástupce v semifinále. V poslední minutě prodloužení, za stavu 1:1, mířila ghanská hlavička do opuštěné uruguayské branky. Útočník Luis Suárez však míč vyrazil oběma rukama jako brankář.

Následovala jasná červená karta a penalta pro Ghanu. K té se postavil Asamoah Gyan, ale trefil pouze břevno. Asiaté, Afričané i Evropané u televizí lapali po dechu. V následném penaltovém rozstřelu už byli úspěšnější psychicky povzbuzení Uruguayci. Suárez byl ve své domovině oslavován jako hrdina, zatímco zbytek světa mu nemohl přijít na jméno.

Německý válec zastavili až španělští mistři držení míče

Mladý německý tým hrál na turnaji skvělý ofenzivní fotbal. Ve čtvrtfinále dokonce deklasoval Maradonovu Argentinu vysoko 4:0. V semifinále ale narazil na španělskou stěnu. Španělé na turnaji praktikovali svůj typický styl tiki-taka založený na nekonečném držení míče a přesných krátkých přihrávkách.

Semifinále rozhodla jediná branka, kterou v 73. minutě razantní hlavičkou po rohovém kopu zařídil stoper Carles Puyol. Španělsko po výhře 1:0 postoupilo do svého historicky prvního finále. Druhým finalistou se stalo Nizozemsko, které v atraktivním duelu přehrálo Uruguay 3:2. Bylo tak jasné, že se fotbalový svět dočká zbrusu nového šampiona.

Iniestova trefa v prodloužení rozhodla o premiérovém titulu pro Španělsko

Finále v Johannesburgu nabídlo nesmírně tvrdou a nervózní bitvu. Rozhodčí Howard Webb rozdal celkem 14 žlutých a jednu červenou kartu. Symbolem zápasu se stal brutální „karate“ kop Nizozemce Nigela de Jonga do hrudi Xabiho Alonsa, za který měl být hráč okamžitě vyloučen, ale dostal jen žlutou kartu.

Zápas dospěl do prodloužení a už to vypadalo na penaltový rozstřel. Ve 116. minutě se ale do míče v pokutovém území opřel Andrés Iniesta a přesnou střelou prostřelil Stekelenburga. Španělsko vyhrálo 1:0 a poprvé v historii zvedlo nad hlavu zlatou trofej pro mistry světa. Zároveň se stalo prvním evropským týmem, který vyhrál Mundial pořádaný mimo Evropu.

MS 2014 v Brazílii: nejtěžší porážka v historii fotbalu

Mistrovství světa ve fotbale 2014 se po 64 letech vrátilo do Brazílie, kolébky krásného fotbalu. Turnaj přinesl rekordních 171 branek, technologické novinky v podobě brankové čáry i sprejů pro rozhodčí, ale především nejšokující výsledek v historii šampionátů: semifinálový debakl domácích 1:7 od Německa. Právě Němci nakonec slavili svůj čtvrtý titul po dramatickém finále s Argentinou...

Brazílie hostila MS podruhé, ale za cenu masivních protestů

Brazílie získala pořadatelství v roce 2007, kdy byla jedinou kandidátskou zemí v rámci rotačního systému FIFA pro jihoamerický kontinent. Přípravy ovšem provázely obrovské náklady na výstavbu a rekonstrukci dvanácti stadionů. Celkový rozpočet turnaje přesáhl 11 miliard dolarů a v zemi propukly rozsáhlé protesty. Brazilci demonstrovali proti astronomickým výdajům na fotbal, zatímco ve zdravotnictví a školství chyběly peníze.

Navzdory kontroverzím ovšem turnaj proběhl na výborně organizovaných stadionech s úchvatnou atmosférou. Zahajovací utkání se hrálo na legendární Aréně Corinthians v São Paulu, finále pak na slavném Maracanã v Rio de Janeiru.

Česko znovu mimo šampionát, kvalifikaci nezvládlo

Česká fotbalová reprezentace se v kvalifikaci ocitla ve skupině B společně s Itálií, Dánskem, Bulharskem, Arménií a Maltou. Svěřenci trenéra Michala Bílka sice ve skupině obstáli solidně, nakonec ale obsadili až třetí místo se ziskem 15 bodů za čtyři výhry, tři remízy a tři prohry. Postup si zajistili pouze Italové a do baráže šlo Dánsko.

Pro český fotbal to znamenalo další zklamání – od historického postupu na MS 2006 v Německu se národnímu týmu nepodařilo kvalifikovat na žádný další světový šampionát.

Skupiny plné šoků: konec Španělska i bitka se Suárezem

Základní skupiny přinesly řadu senzací. Hned v úvodním kole turnaje předvedlo Nizozemsko drtivou demolici obhájce titulu Španělska 5:1. Obhájci z Pyrenejského poloostrova, kteří před čtyřmi lety triumfovali v Jihoafrické republice, tak pokračovali v prokletí neúspěšných obhájců a vypadli už ve skupině.

Překvapením turnaje se stala Kostarika, která vyhrála „skupinu smrti" před Uruguayí, Itálií i Anglií. Středoameričané nejprve porazili Uruguay 3:1, pak Itálii 1:0 a postoupili jako jasní vítězové skupiny. Anglie i Itálie naopak odjely domů už po dvou zápasech.

Kontroverzní moment obstarali ve skupině D: uruguayský útočník Luis Suárez během zápasu s Itálií kousl do ramene italského obránce Giorgia Chielliniho. Incident kamera jasně zachytila a Suárez dostal od FIFA drakonický trest – zákaz činnosti na čtyři měsíce a devět reprezentačních zápasů. Šlo přitom už o třetí kousnutí v jeho kariéře.

Mineirazo: nejpotupnější porážka v dějinách brazilského fotbalu

Domácí Brazílie procházela turnajem s podporou desítek milionů fanoušků, byť herně nepřesvědčovala. Ve čtvrtfinále proti Kolumbii přišla o svou největší hvězdu: Neymar si po tvrdém faulu Juana Zuñigy zlomil obratel a o zbytek turnaje přišel. Navíc kvůli kumulaci žlutých karet chyběl pro semifinále i kapitán Thiago Silva.

Co následovalo 8. července na stadionu Mineirão v Belo Horizonte, překonalo i ty nejčernější scénáře. Německo vstoupilo do zápasu jako hurikán a v rozmezí 11. a 29. minuty nasázelo Brazílii pět gólů. Čtyři z nich padly v šestiminutovém intervalu mezi 23. a 29. minutou. Na tribunách plakali dospělí muži, celá země byla v šoku. Němci přidali ještě dvě branky ve druhé půli a Brazílie dokázala jen kosmeticky upravit na 1:7 zásluhou Oscara.

Porážka vstoupila do dějin pod názvem „Mineirazo" – obdobou slavného „Maracanazo" z roku 1950. Šlo o nejhorší prohru Brazílie v historii a největší debakl v semifinále MS vůbec. Německý záložník Toni Kroos, autor dvou gólů, byl vyhlášen mužem zápasu.

Götze rozhodl finále v prodloužení, Klose se stal rekordmanem

Ve finále 13. července na Maracanã se střetly Německo a Argentina. Zápas nabídl taktickou bitvu s minimem šancí. V základní hrací době se gól nerodil, a tak přišlo prodloužení.

Ve 113. minutě přišel klíčový moment: střídající Mario Götze zpracoval hrudníkem přihrávku Andrého Schürrleho a levačkou uklidil míč do sítě. Argentinský brankář Sergio Romero byl bez šance. Německo zvítězilo 1:0 a poprvé v historii vyhrál evropský tým mistrovství světa pořádané v Jižní Americe.

Turnaj přinesl i historický střelecký rekord: Miroslav Klose vstřelil svůj 16. gól na mistrovstvích světa a překonal legendárního Brazilce Ronalda. Zlatou kopačku pro nejlepšího střelce turnaje však získal Kolumbijec James Rodríguez se šesti brankami, přestože jeho tým vypadl ve čtvrtfinále. Zlatý míč pro nejlepšího hráče obdržel Lionel Messi, byť tato volba vyvolala kontroverze.

MS 2014 bylo také prvním šampionátem s technologií brankové čáry (GoalControl) a rozhodčí poprvé používali vanishing spray – pěnový sprej k vyznačení vzdálenosti při rozehrávání volných kopů.

MS 2018 v Rusku: v Moskvě kralovali Evropané

Mistrovství světa ve fotbale 2018 se poprvé v historii konalo ve východní Evropě. Ruský šampionát přinesl premiérové nasazení systému VAR, senzační vypadnutí obhájce titulu Německa už ve skupině, pohádkovou cestu Chorvatska až do finále a konečný triumf Francie s devatenáctiletým fenoménem Kylianem Mbappém v hlavní roli...

Rusko jako kontroverzní, ale nakonec úspěšný hostitel

Rusko získalo pořadatelství v prosinci 2010, ve stejném hlasování, v němž Katar obdržel MS 2022. Volba vyvolala kritiku kvůli obviněním z korupce a geopolitickým napětím. Přesto se turnaj stal jedním z nejlépe organizovaných v historii. Zápasy se hrály na dvanácti stadionech v jedenácti městech od Kaliningradu na západě po Jekatěrinburg na Uralu.

Turnaj vstoupil do dějin mj. jako první šampionát s technologií videorozhodčího (VAR), která měla eliminovat hrubé chyby rozhodčích. Systém výrazně ovlivnil průběh řady zápasů – v základních skupinách bylo díky VAR nařízeno celkem 29 penalt, což byl rekord.

Český tým opět bez postupu, ve skupině s dominantním Německem

Česká fotbalová reprezentace se v kvalifikaci ocitla ve skupině C s Německem, Severním Irskem, Norskem, Ázerbájdžánem a San Marinem. Němci jako úřadující mistři světa skupinu naprosto ovládli s plným počtem 30 bodů z deseti zápasů a skóre 43:4. Čeští hráči pod vedením trenéra Karla Jarolíma obsadili třetí místo s 15 body a na MS znovu nepostoupili.

Německý šok a islandská senzace ve skupinách

Největší senzací základních skupin byl bezesporu konec obhájce titulu Německa. Tým trenéra Joachima Löwa, který před čtyřmi lety triumfoval v Brazílii, skončil ve skupině F poslední. Klíčový byl závěrečný zápas s Jižní Koreou, v němž Korejci dvěma góly v nastavení (oba potvrzeny přes VAR) šokovali celý fotbalový svět. Šlo teprve o druhý případ v historii, kdy obhájce titulu vypadl ve skupině (po Francii 2002 a Itálii 2010).

Příjemným překvapením byl Island, který se na MS kvalifikoval vůbec poprvé v historii a stal se nejmenší zemí (350 tisíc obyvatel), která kdy na šampionátu startovala. Islanďané v prvním zápase remizovali s Argentinou 1:1, když brankář Hannes Halldórsson chytil penaltu Lionelu Messimu.

Domácí Rusko, nejníže postavený tým v žebříčku FIFA ze všech účastníků, naopak příjemně překvapilo. V zahajovacím utkání rozstřílelo Saúdskou Arábii 5:0 a ze skupiny postoupilo z druhého místa za suverénní Uruguayí.

Mbappé zazářil proti Argentině, Belgie předvedla comeback století

Osmifinále nabídlo řadu mimořádně dramatických zápasů. Absolutním vrcholem bylo střetnutí Francie s Argentinou (4:3), v němž se devatenáctiletý Kylian Mbappé představil světu jako nová globální superstar. Mbappé vstřelil dva góly a stal se teprve druhým teenagerem po Pelém, který skóroval dvakrát v jednom zápase na MS. Benjamin Pavard dal gól z dálky, který byl vyhlášen gólem šampionátu.

Další nezapomenutelný obrat přišel v duelu Belgie – Japonsko. Japonci vedli 2:0 a zdálo se, že mají postup jistý. Belgičané ale během posledních 25 minut otočili na 3:2, přičemž rozhodující gól Nacer Chadliho padl doslova v poslední vteřině po bleskové protiakci.

Domácí Rusko dokráčelo až do čtvrtfinále, kde po dramatickém penaltovém rozstřelu podlehlo Chorvatsku. Anglie naopak poprvé od roku 2006 přežila penaltový rozstřel, když ve druhém kole vyřadila Kolumbii.

Chorvatský pohádkový příběh: poprvé ve finále

Tým Chorvatska se stal skutečným fenoménem turnaje. Malá země s necelými čtyřmi miliony obyvatel prošla do finále přes tři prodloužení a dva penaltové rozstřely za sebou (Dánsko, Rusko, Anglie). Srdcem týmu byl Luka Modrić, záložník Realu Madrid, který svými výkony očaroval celý fotbalový svět. Chorvatsko tak překonalo své historické maximum z MS 1998, kdy skončilo třetí.

Francie vyhrála druhý titul, Mbappé si zapsal jméno do historie

Finále 15. července na moskevském stadionu Lužniki nabídlo gólovou přestřelku. Francie vedla po první půli 2:1 díky vlastnímu gólu Mandžukiče a trefě Antoine Griezmanna z penalty nařízené po přezkoumání VARem. Ivan Perišić sice z voleje srovnal na 1:1, ale právě jeho ruka v pokutovém území vedla ke sporné penaltě pro Francii.

Ve druhém poločase už byli Francouzi jasně lepší. Paul Pogba a Mbappé přidali další branky a zápas skončil 4:2 pro Francii. Francouzský útočník se ve věku 19 let stal teprve druhým teenagerem po Pelém, který skóroval ve finále MS. Hugo Lloris sice v závěru daroval Mandžukičovi kuriózní gól po fatální chybě, na výsledku to ale nic nezměnilo.

Francie tak po dvaceti letech zvedla nad hlavu trofej pro mistry světa podruhé. Zlatý míč pro nejlepšího hráče turnaje získal Luka Modrić, Zlatou kopačku Harry Kane se šesti brankami a cenu pro nejlepšího mladého hráče Kylian Mbappé.

MS 2022 v Kataru: prosincová premiéra přinesla překrásné finále

Mistrovství světa ve fotbale 2022 v Kataru bylo bezprecedentní hned v několika ohledech: vůbec poprvé se šampionát konal na Blízkém východě, poprvé v zimních měsících a naposledy ve formátu 32 týmů. Turnaj přinesl historickou cestu Maroka jako prvního afrického semifinalisty i finále, které mnozí považují za nejlepší fotbalový zápas všech dob. Lionel Messi v něm konečně pozvedl zlatou trofej a završil svou legendární kariéru...

Katar – nejkontroverznější volba pořadatele v historii FIFA

Katar získal pořadatelství v prosinci 2010, což okamžitě vyvolalo vlnu kritiky a obvinění z korupce. Miniaturní pouštní emirát s rozlohou menší než Středočeský kraj neměl žádnou fotbalovou tradici ani potřebnou infrastrukturu. Vše se muselo postavit od nuly – včetně sedmi ze osmi stadionů.

Kvůli extrémním letním teplotám přesahujícím 50 °C byl turnaj přesunut z tradičního červnového termínu na listopad a prosinec, čímž narušil kalendář všech evropských fotbalových lig. Stadiony byly vybaveny unikátním klimatizačním systémem, který udržoval teplotu na hřišti kolem 20 °C. Celkové náklady na turnaj přesáhly odhadovaných 220 miliard dolarů, což z něj učinilo zdaleka nejdražší sportovní akci v dějinách.

Na druhou stranu šlo o nejkompaktnější MS od roku 1930 – všechny stadiony ležely v okruhu pouhých 75 kilometrů kolem Dauhá, díky čemuž mohli fanoušci navštívit i dva zápasy denně.

Česko v baráži podlehlo Švédsku, na šampionát opět neodjelo

Česká fotbalová reprezentace pod vedením trenéra Jaroslava Šilhavého obsadila v kvalifikační skupině E třetí místo za Belgií a Walesem. Díky výsledkům v Lize národů se ovšem Češi probojovali do baráže o MS.

V semifinále baráže narazili na Švédsko. Zápas ve Solně skončil po 90 minutách nerozhodně 0:0, ale v prodloužení rozhodl v 110. minutě Robin Quaison. Česko prohrálo 0:1 a sen o návratu na mistrovství světa po šestnácti letech se opět rozplynul. Šlo už o pátou neúspěšnou kvalifikaci v řadě od MS 2006.

Saúdská senzace a japonský dvojitý šok ve skupinách

Zahajovací zápas turnaje sice vyhrál Ekvádor nad domácím Katarem 2:0 (poprvé v historii prohrál pořadatel úvodní utkání), ale skutečnou bombu odpálila Saúdská Arábie hned následující den. V zápase proti Argentině, jednomu z největších favoritů turnaje, prohrávali Saúdové po první půli 0:1 po penaltě Messiho.

Ve druhém poločase ale přišel šok: dvě branky v rozmezí pěti minut otočily skóre na 2:1 pro Saúdskou Arábii. Král Salmán následně vyhlásil v zemi státní svátek. Argentina se z tohoto šoku vzpamatovala a následné dva skupinové zápasy vyhrála, čímž si postup zajistila.

Japonsko předvedlo ještě větší husarský kousek – ve skupině E porazilo jak Německo (2:1), tak Španělsko (2:1), v obou případech obratem z 0:1. Německo tak vypadlo ve skupině na dvou po sobě jdoucích šampionátech, což se v historii nikdy předtím nestalo.

Další překvapení obstaralo Maroko, které vyhrálo skupinu F před Chorvatskem a poslalo domů Belgii s její „zlatou generací" kolem De Bruyneho, Hazarda a Lukakua.

Marocký pohádkový příběh: první africký semifinalista v historii

Pokud byl příběh Chorvatska na MS 2018 pohádkový, Maroko v Kataru ho ještě překonalo. Tým trenéra Walida Regraguiho se stal prvním africkým a prvním arabským týmem, který kdy postoupil do semifinále MS.

V osmifinále Maročané vyřadili Španělsko v penaltovém rozstřelu 3:0, když brankář Yassine Bounou chytil dvě penalty a třetí kopli Španělé nad. Ve čtvrtfinále přišel ještě větší šok: Maroko porazilo Portugalsko 1:0 gólem Youssefa En-Nesyriho a vyřadilo tak Cristiana Ronalda z jeho posledního MS.

Teprve v semifinále marocký sen skončil prohrou 0:2 s Francií. I přes čtvrté místo se Maroko stalo absolutním hrdinou turnaje a inspirací pro celý africký a arabský fotbal.

Nejlepší finále všech dob: Messi versus Mbappé

Finále 18. prosince na stadionu Lusail před 89 tisíci diváky nabídlo to, co mnozí odborníci i fanoušci označují za nejlepší fotbalový zápas v historii.

Argentina dominovala první poločas a vedla 2:0 díky penaltě Lionela Messiho ve 23. minutě a nádherné akci zakončené Ángelem Di Maríou ve 36. minutě. Francie vypadala bezradně – během prvních 80 minut nevypálila ani jednou na branku.

Pak ale přišel Kylian Mbappé. V 80. minutě proměnil penaltu a pouhých 97 vteřin poté srovnal nádherným volejem na 2:2. Svět zůstal v šoku – za necelé dvě minuty se finále převrátilo naruby.

V prodloužení Messi ve 108. minutě vrátil Argentině vedení 3:2, když dotlačil míč do sítě po sérii odrazů na brankové čáře. Ale ani to nestačilo. Ve 118. minutě fauloval Gonzalo Montiel Mbappého v pokutovém území a francouzská hvězda z penalty zkompletovala hattrick – první ve finále MS od Geoffa Hursta v roce 1966.

O triumfu nakonec rozhodl penaltový rozstřel. Argentina proměnila všechny čtyři pokusy (Messi, Dybala, Paredes, Montiel), zatímco za Francii neuspěli Coman a Tchouaméni. Konečný výsledek: Argentina vyhrála 4:2 na penalty a slavila svůj třetí titul mistra světa, první od roku 1986.

Lionel Messi v 35 letech konečně získal jedinou trofej, která mu ve sbírce chyběla. Ikonický záběr, jak v černém arabském plášti (bišt) zvedá nad hlavu zlatou trofej, se stal jedním z nejsdílenějších snímků v historii sociálních sítí. Messi získal Zlatý míč pro nejlepšího hráče turnaje – jako jediný hráč v historii podruhé (po roce 2014). Zlatou kopačku obdržel Mbappé s osmi góly a Emi Martínez byl vyhlášen nejlepším brankářem šampionátu.

MS 2022 bylo posledním turnajem ve formátu 32 týmů. Od MS 2026 v USA, Kanadě a Mexiku se počet účastníků rozšíří na 48.

MS 2026 v USA, Kanadě a Mexiku: turnaj v zajetí komerce

Mistrovství světa ve fotbale 2026 bude historické hned z několika důvodů. Poprvé se šampionát koná ve třech zemích současně, poprvé se ho zúčastní 48 týmů a poprvé od roku 2006 se na něm představí i česká fotbalová reprezentace! Po dvaceti letech čekání a pěti neúspěšných kvalifikacích se národní tým pod vedením trenéra Miroslava Koubka přes dramatickou baráž probojoval na světový šampionát...

Tři země, šestnáct měst, největší šampionát v historii

Spojené státy americké, Kanada a Mexiko společně uspořádají historicky první mistrovství světa ve třech zemích. Pořadatelství získala severoamerická trojice v červnu 2018 v hlasování, kde porazila kandidaturu Maroka. Turnaj se bude hrát na šestnácti stadionech v šestnácti městech – jedenáct v USA, tři v Mexiku a dva v Kanadě.

Finále se odehraje 19. července na MetLife Stadium v New Jersey nedaleko New Yorku. Slavný mexický Aztécký stadion se stane prvním stadionem v historii, který bude hostit zápasy tří různých mistrovství světa (po letech 1970 a 1986). Celkově se odehraje 104 zápasů během 39 dní, od 11. června do 19. července 2026.

Poprvé se turnaje zúčastní 48 týmů ve dvanácti skupinách po čtyřech. Z každé skupiny postoupí první dva týmy a osm nejlepších třetích mužstev do vyřazovacího kola 32 týmů. Nový formát znamená výrazně více zápasů i šancí pro menší fotbalové země.

Kvalifikace: Hašek odvolán po porážce na Faerských ostrovech

Česká fotbalová reprezentace vstupovala do kvalifikace pod vedením trenéra Ivana Haška. Ve skupině L se svěřenci střetávali s Chorvatskem, Faerskými ostrovy, Černou Horou a Gibraltarem. Chorvatsko jako jasný favorit skupinu suverénně ovládlo s 22 body z osmi zápasů.

Češi sice obsadili druhé místo s 16 body, ale cesta nebyla bez komplikací. V říjnu 2025 přišla šokující prohra na Faerských ostrovech, která stála místo trenéra Ivana Haška. Ten byl odvolán a v prosinci 2025 ho na lavičce nahradil Miroslav Koubek s asistenty Janem Suchopárkem, Jaroslavem Plašilem a Janem Rezkem.

Baráž plná nervů: dvakrát penalty, dvakrát postup!

Druhé místo ve skupině znamenalo účast v březnové baráži. A ta se stala jednou z nejdramatičtějších kapitol českého fotbalu.

V semifinále baráže se Česko na domácí půdě utkalo s Irskem. Zápas nedokázal rozhodnout základní hrací čas ani prodloužení a o postupu rozhodl až penaltový rozstřel, který Češi vyhráli 4:3. Celá země mohla poprvé po letech s nadějí sledovat, jak se brány mistrovství světa přibližují.

Ve finále baráže čekalo na český tým Dánsko. Zápas nabídl obrovské drama – po 90 minutách i prodloužení byl stav 2:2 a znovu přišly na řadu pokutové kopy. A znovu Češi uspěli – 3:1 na penalty!

Los přisoudil Česku skupinu A s Mexikem, Jižní Koreou a JAR

Los finálového turnaje proběhl 5. prosince 2025 v Kennedy Center ve Washingtonu. Česká republika, jejíž místo bylo v losu dočasně zástupné (barážový placeholder), se po úspěšné baráži zařadila do skupiny A.

Soupeři českého týmu ve skupině:

• Mexiko – jeden ze tří hostitelů, tradiční účastník vyřazovacích bojů
• Jižní Korea – asijský zástupce, čtvrtý z MS 2002
• Jihoafrická republika – pořadatel MS 2010, zástupce afrického kontinentu

Co nás čeká? Obří akce s obřími otazníky

MS 2026 má ambice stát se největší fotbalovou akcí v dějinách. Jak to ale bude ve skutečnosti, to se teprvé uvidí. Šampionát totiž v posledních měsících čelí mohutné kritice. Fandům není po chuti rozšíření na 48 účastníků a šokem byly také ceny vstupenek, které rostou do astronomické výše.

Vypadá to, že mnohá utkání nebudou vyprodaná a zápasy mohou být ovliněny úmornými vedry, které v některých lokalitách panují. Český tým navíc bude mít problém také s aklimatizací. První a třetí utkání totiž odehraje ve vysoké nadmořské výšce, přičemž klání s Jihoafrickou republikou hraje o více než 1500 metrů níž.

Vsaďte si na letošní MS ZDE