Fotbalová rozestavení podle čísel a jejich historie: co které znamená a jaké je nejlepší?

Do fotbalového zápasu nastupuje za každý tým vždy jedenáct hráčů, to je známá věc. V bráně je gólman a před ním se v poli rozestaví desítka jeho spoluhráčů. Základní dělení je jasné, vzadu jsou obráci, ve středu hřiště záložníci, vepředu útočníci. Každé rozestavení se pak popisuje jako kombinace čísel podle toho, kolik hráčů která řada má. Pojďme se na to v tomto článku podívat blíž.

Počátky – Pyramida – WM
4-2-4 – Catenaccio
Totální fotbal – Tiki-taka
4-2-3-1 – Současnost

Foto: ČTK / imago sportfotodienst / Andy Buenning

Fotbalové rozestavení a jeho historie: od rugbyových formací po současnost

V průběhu fotbalové historie se základní rozestavení a taktické šablony významně proměňovaly. Od úplných začátků na konci 19. století, kdy herní schémata i samotný průběh zápasu připomínal rugby, až po dnešní propracované taktiky s invertovanými obránci, falešnými devítkami a brankářem v roli libera.

V tomto článku si postupně představíme ty nejvýznamnější herní styly, které v průběhu času změnily fotbal. Půjdeme chronologicky od nejstaršího po nejnovější.

Na fotbal si můžete s bonusem vsadit u fBET

Počátky fotbalu, pravidlo o ofsajdu a jeho vliv na taktiky a rozestavení

V samých počátcích fotbal opravdu připomínal spíš rugby. Týmy se před utkáním rozestavily tak, že podél středové čáry bylo osm ofenzivních hráčů na každé straně a zezadu je pak podporovali dva spoluhráči, o kterých bychom dnešní optikou řekli, že hráli něco mezi zálohou a obranou. Jejich úkolem bylo, pokud byl tým pod tlakem soupeře, prostě zakopnout míč co nejdál na polovinu soupeře.

V té době ještě nebylo ve fotbale dovoleno přihrát směrem dopředu, balon mezi spoluhráči musel jít směrem do strany nebo dozadu. Proto byl důraz na počet ofenzivních hráčů, kteří skutečně rugbyovým způsobem vyváželi balon vpřed.

Tehdy, na počátku 60. let 19. století, byl totiž v ofsajdu každý hráč, který se nacházel před balonem. Přihrávka směrem dopředu tak nebyla podle pravidel vůbec možná.

To se změnilo až s úpravami pravidel na přelomu 60. a 70. let, kdy se nahrávky směrem dopředu staly plnohodnotnou součástí hry. Tehdy vešlo v platnost pravidlo, že v ofsajdu už je pouze ten útočící hráč, který je v postavení, kdy mezi ním a brankovou čárou jsou méně než tři bránící hráči.

V návaznosti na to se začaly objevovat první náznaky více systematické hry. Prvním takovým rozšířeným rozestavením se stalo pyramidové rozestavení 2-3-5.

Fotbalové rozestavení 2-3-5 neboli pyramida

Toto rozestavení je spojené s přelomem 19. a 20. století. Vzhledem k pěti ofenzivním hráčům bylo stále ještě silně zaměřené primárně na útočnou hru, propracovanost směrem do obrany byla nadále minimální a spíše podružná.

I tak má ale toto schéma významné místo ve fotbalových dějinách a několik desítek let bylo nejrozšířenějším fotbalovým rozestavením.

Z pyramidy vycházela rovněž fotbalová filozofie označovaná jako Danubian School. Tak se popisuje fotbalový směr rozšířený ve 30. letech 20. století na území Rakouska, Československa a Maďarska.

Šlo v podstatě o rozestavení 2-3-5, ovšem centrforvard, tedy střední z pětice útočníků, se libovolně stahoval níž nebo naopak vystupoval výš a měl velkou volnost, v té době nevídanou. Není bez zajímavosti, že na mistrovství světa roku 1934 všechny tři uvedené státy vycházející z tohoto systému došly až mezi nejlepší osmičku.

A pyramida ve fotbale, jakkoliv se jedná o pořádně historický systém, není úplně přežitkem. Podobný tvar nabývají rozestavení některých týmů dodnes, zejména v útočné fázi.

Nejníže zůstávají dva stopeři, nad nimi se krajní beci vysunou po bok defenzivního záložníka a výše postavení záložníci doplní vpředu trojici útočníků. Takto v uplynulých letech vystavoval hru třeba Arsenal Mikela Artety.

Vsaďte si na zápasy Arsenalu ZDE

Formace 3-2-5 / WM ve fotbale

V roce 1925 došlo k dalším úpravám pravidla o ofsajdu. Mimo hru byl ten útočící hráč, mezi nímž a brankovou čárou byli ne tři jako dříve, ale pouze dva obránci. V návaznosti na to došlo k úpravám oblíbené pyramidové formace.

Jedním z prvních manažerů, kdo sáhl k vytvoření schématu označovaného jako WM, byl tehdejší kouč Arsenalu Herbert Chapman. Ve stručnosti se vycházelo z formace 2-3-5, ale jeden hráč ze střední trojice byl stažen dozadu. Zároveň došlo ke stažení dvou spojek z útoku do středu pole, čímž se v záloze vytvořil čtverec.

V podstatě tak stáli tři obránci, před nimi dva pivoti, nad nimi dvě desítky a vpředu byla trojice útočníků. Právě označení defenzivní dvojice záložníků double pivot přežilo ve fotbalové hantýrce dodnes.

Chapmanův systém WM převzal ve 30. letech též kouč italské reprezentace Vittorio Pozo, narouboval na něj prvky pyramidy a z tohoto hybridu mezi dvěma strategiemi vzešlo rozestavení WW (2-3-2-3). Díky tomuto Italové lépe komtrolovali zápasy a v letech 1934 a 1938 je to dovedlo ke dvěma titulům světových šampionů.

Rovněž u WM najdeme průnik až do současnosti. Třeba Manchester City při vítězství v Lize mistrů na jaře 2023 stavěl obdobný čtverec v záloze. Pep Guardiola toho dosáhl vysunutím jednoho ze stoperů či invertováním krajního beka do zálohy, na pozici druhého pivota vedle Rodriho.

Formace 4-2-4: základ pro moderní fotbalové rozestavení 4-4-2

Ve druhé polovině padesátých let začali Brazilci nejprve ve své domácí lize, následně i v reprezentaci experimentovat se čtyřobráncovým systémem se čtyřmi útočníky. Typickým rysem byli velmi ofenzivně ladění krajní beci. Tento systém je dovedl k dominanci na světové scéně (tituly mistrů světa v letech 1958, 1962 a 1970).

Čtyři obránci zajistili pevnost týmu směrem dozadu, čtyři útočníci dali spoustu variant do hry dopředu. Velké nároky toto ovšem kladlo na dvojici středních hráčů, kteří museli mít dostatečný fyzický fond na doplňování útoku a zároveň na pomoc směrem do defenzivy. Slabinou navíc byly otevřené prostory po stranách hřiště vedle záložníků.

Z úspěšného systému Brazilců těžil mimo jiné sovětský kouč Viktor Maslov. Ten v 70. letech v návaznosti na titul Kanárků z roku 1970 vzal formaci 4-2-4 a zatáhl křídelní útočníky do zálohy. Tím světu představil formaci 4-4-2.

Obdobné systémy se objevovaly již dříve, ale za duchovního otce tohoto schématu je považován právě Maslov. Ten byl rovněž jedním z průkopníku presinku ve fotbale jako aktivní formy defenzivní hry.

Dá se říct, že rozestavení 4-4-2 bylo oblíbeným a hojně využívaným po dobu prakticky pěti desítek let, od šedesátých a sedmdesátých let až do prvních let 21. století. Neodmyslitelně spjaté s tímto systémem jsou třeba legendární AC Milán kouče Arriga Sacchiho či Manchester United Alexe Fergusona.

Catenaccio: italská defenzivní klasika a pravzor parkování autobusu

V 50. a 60. letech, tedy v podstatě paralelně s brazilským rozvojem čtyřobráncového systému, se v Itálii rozvíjela taktika zaměřená primárně na defenzivu. Dobře známé catenaccio vycházelo ze hry švýcarského Servettu pod Karlem Rappenem.

On byl tím, kdo zatáhl jednoho ze čtyř obránců na pozici libera před brankáře, před ním zůstali tři pravověrní obránci, před nimi tříčlenná záloha, kterou doplnil jeden z útočníků, a vepředu zůstali tři útočníci.

Vytvořil se tak kompaktní čtverec o třech řadách po třech hráčích, který ještě ze stažené pozice před vlastní brankou hlídal hráč na pozici libera.

V Itálii šli však ještě dál. Stáhli jednoho záložníka do obrany, která tak byla ve výsledku dokonce pětičlenná (libero, před ním čtyřčlenná řada), před ní pak záložníci a útočníci (v libovolné kombinaci, buď dva záložníci a tři útočníci, nebo naopak).

Primárním cílem tohoto systému byla pevná obrana. Zároveň se ale nabízel potenciál na nebezpečné brejky. Toto rozestavení s pětičlennou obranou bylo základem úspěšného období italských klubů i reprezentace v 60. a 70. letech. Význačným představitelem je trenér Helenio Herrera, který v 60. letech dovedl Inter ke třem ligovým titulům i dvěma ziskům Poháru mistrů evropských zemí.

Přeneseně vzato je možné za následníka catenaccia označit takzvané parkování autobusu. To je termín, který proslavil portugalský manažer José Mourinho. Ironií je, že jej nejprve použil pejorativně jako zesměšnění silně defenzivní taktiky Tottenhamu v londýnském derby, když coby manažer Chelsea nedokázal rivala v roce 2004 porazit (0:0).

Později ale sám v několika důležitých momentech sáhl k obdobné ultradefenzivní taktice. Po vítězném semifinále Ligy mistrů proti Barceloně, kdy Mourinho velel Interu Milán, dokonce hovořil o tom, že jeho tým zaparkoval do vápna letadlo.

Na Ligu mistrů si můžete vsadit u fBET

Totální fotbal: nizozemská revoluce na základech z Maďarska

Termín totální fotbal je ve fotbalovém prostředí dobře známý. Co přesně se za ním ale skrývá?

Tato atraktivní filozofie, která se rozšířila v 70. letech 20. století v Nizozemsku, vycházela ze hry supersilného maďarského národního týmu z 50. let. Tehdejší reprezentace postavená kolem Ference Puskáse drtila soupeře netradiční formací 2-3-3-2, která fungovala jako silná zbraň proti zavedeným systémům WM a pyramidě.

Klíčovým prvkem ale byla univerzálnost hráčů. Gusztáv Sebes, strůjce zlaté kapitoly maďarských fotbalových dějin, razil teorii, že každý na hřišti musí umět bránit i útočit a celý tým to musí dělat společně. To je také hlavní myšlenka nizozemské interpretace.

Totální fotbal tam stvořil kouč Ajaxu Rinus Michels. Ve schématu 1-3-3-3 vysunul libero až do zálohy (vznikl tak systém 3-4-3) a dovolil všem hráčům na hřišti naprosto volnou rotaci pozic, dokud bude zachována hlavní struktura.

Zjednodušeně řečeno vyžadoval, aby v každou chvíli byli tři hráčů vzadu a čtyři v záloze. Pak už bylo jedno, jestli brání tři obránci nebo třeba záložník a dva útočníci.

Na Michelse navázal jeho žák Johann Cruyff. Ten navíc posléze přenesl principy totálního fotbalu i do Barcelony, kterou v 90. ketech jako kouč dovedl k významným úspěchům. Mimo jiné nastartoval i slavnou akademii La Masia, která o pár let později posloužila jako hlavní zdroj hráčů pro fenomenální Guardiolův tým poskládaný kolem Lionela Messiho, Xaviho Hernándeze a Andrése Iniesty.

Fotbalové rozestavení 4-3-3 a tiki-taka

Návaznost na Cruyffův totální fotbal jsme už naznačili o pár řádků výše. Frank Rijkaard a zejména jeho následník Pep Guardiola utvořili z Barcelony nejdominantnější tým začátku tohoto století.

Mezi lety 2000 a 2012 vyhrál katalánský kolos čtyřikrát Ligu mistrů, sedmkrát La Ligu a třikrát španělský pohár. To vše bylo založené na systému 4-3-3, který Rijkaard založil na Cruyffově filozofii a Guardiola ho následně dovedl téměř k dokonalosti.

Filozofie vycházející z držení balonu, vyspělé kombinační hře a neustálého kolotoče rychlých přihrávek byla nadčasová a ostatním soupeřům trvalo několik let, než na ni našli odpověď.

Mezitím Guardiolova Barcelona dosáhla prakticky fotbalového vrcholu. Navíc tato silná generace kolem Xaviho, Iniesty, Sergia Busquetse, Carlese Puyola či Jordiho Alby položila základ extrémně úspěšného období Španělska, které ovládlo EURO 2008 i 2012 a MS 2010.

Na kvalifikaci MS 2026 můžete sázet ZDE

Zbraň na tiki-taku: fotbalové rozestavení 4-2-3-1 a gegenpressing

Konec tiki-taky prakticky v přímém přenosu přineslo semifinále Ligy mistrů 2013. Mezi lety 2009 a 2012 Barca došla dvakrát k ušatému poháru a dvakrát vypadla těsně v semifinále, jednou ji zastavil Inter Milán, jednou Chelsea. V obou případech to bylo díky urputné defenzivě.

Na jaře 2013 proti sobě los play off svedl Barcelonu a Bayern Mnichov. Oba týmy byly velmi silné, vždyť Bayern o rok dříve hrál finále LM, kdy doma podlehl právě Chelsea. To, co se v semifinálovém dvojzápase mezi Bavory a Katalánci stalo, šokovalo celý fotbalový svět. Mnichov soupeře rozebral 4:0 doma a 3:0 venku.

Klíčem k úspěchu Bayernu bylo rozestavení 4-2-3-1 a důraz na rychlé napadání. Dobrá atletická příprava, fyzická zdatnost hráčů německého klubu a bleskové protiútoky, z toho všeho Bavoři těžili. A to také předznamenalo následný vývoj fotbalové taktiky.

Současné trendy ve fotbalových taktikách: 4-2-3-1, renesance tříobráncových systémů a intenzita

V posledních letech sahaly i některé velké týmy k variantám tříobráncových systémů. Úspěchy s tímto rozestavením slavil Inter Milán, Chelsea, Bayer Leverkusen, ale třeba i Frankfurt. Rovněž v českém prostředí se pražská S i Plzeň v posledních letech prezentovaly podobnými schématy.

Nejrozšířenějšími formacemi ale nadále zůstávají 4-2-3-1 a 4-3-3 v různých obměnách.

Z těchto rozestavení v současnosti vychází hra PSG, Barcelony, Bayernu, Liverpoolu, Manchesteru City, Chelsea, Arsenalu a nesčetného množství dalších klubů. Čtyřčlenná defenzivní linie dává týmu potřebnou stabilitu a pevnost směrem dozadu, zároveň tyto systémy poskytují dostatek variant na založení útoků.

Navíc je trendem, že v různých fázích zápasu při bránění, zakládání útoku či napadání soupeřovy rozehrávky se formace plynule upravují a rozestavení hráčů na ploše se prolíná.

Důležitými aspekty jsou proto všestrannost a univerzálnost samotných fotbalistů stejně jako jejich fyzická zdatnost. Současný fotbal se více a více vyvíjí do maximální rychlosti a intenzity.

Navíc se trenéři nadále snaží posouvat své strategie dál a dál. Přijde někdo ze současných taktiků s dalším převratným nápadem, který zase posune celý fotbal dál, jako se to povedlo trenérským legendám minulosti?